Zolotoje kolco v zimě II. – Uglič

Představuji vám další drahokam ve Zlatém prstenu Ruska – město Uglič, které jsem navštívil v březnu 2010. Mé vyprávění bohužel nebude příliš veselé.

Uglič je nevelké okresní město (34,5 tis. obyvatel) na břehu Volhy v jaroslavské oblasti. Patří k nejstarší ruským městům, i když dobu jeho vzniku lze stanovit jen přibližně. Místní letopisy uvádějí, že ho založil v roce 937 syn kyjevského knížete (kněžic) Jan Pleskovič, který sem byl poslán do vyhnanství. Tyto letopisy ale k dispozici nemáme, je na ně jen odkaz v pozdějších dílech. První skutečně doložená písemná zmínka o Ugliči se vztahuje až k roku 1148. Ugličané však tuto dataci pokládají za projev moskevské závisti a jako rok založení slaví rok 937. V roce 2012 tedy měl Uglič již 1075 let.

Sám původ jména Uglič je záhadou. Jedna verze tvrdí, že pochází ze slova „ugol“ (tj. úhel, roh), protože Volha v těch místech tvoří ostrý zákrut resp. se zde do ní vlévá potok a malá říčka a vytváří tak mys. Druhá verze soudí, že jméno dostala podle uhlířů, kteří zde pálili dřevěné uhlí, třetí pak je dává do souvislosti s přesídlenci od řeky Ugly v Podněpří. Ani jedna z těchto verzí není pokládána za věrohodnou. Ví se jen, že původně se toto místo nazývalo „Ugličnoje pole“.

Uglič byl původně hlavním sídlem Rostovsko – suzdalské země, počátek jeho nezávislosti položil první suverénní kníže Jurij Dolgorukij. Později se dostal do závislosti na Moskvě a stal se hlavním městem údělného knížectví. Jeho dějiny jsou pestré, jako všude se střídala období prosperity a úpadku. Uglič zažil vpád Tatarů, polskou, litevskou a švédskou intervenci, občanské války a povstání i morové rány. Dnes je to úhledné, klidné město s mnohými stavebními památkami, které ročně navštěvují nejen spousty turistů v rámci volžské lodní turistiky, ale i ti, kdo sem přijeli sjíždět místní divoké říčky nebo se kochat krásami kraje ze sedla bicyklu.

Kazanský chrám

uglic-01

Uglič – Kazanský chrám. Foto © Jago, březen 2010

 

První stavbou, kterou jsme si zvenku prohlédli, byl Kazanský chrám (Казанская церковь) v centru města na hlavním obchodním náměstí. První, dřevěný kostel Velikého mučedníka Georgije zde stál již ve 14. – 15. století, na počátku 17. století byl rozšířen, ale ve „smutných časech“ byl jako skoro celý Uglič vypálen. Teprve v roce 1638 zde byl postaven nový trojposchoďový dřevěný kostel Kazanské ikony Bohorodičky (Казанской иконы Божией Матери).

Dnešní chrám byl postaven koncem 17. století v barokním slohu a dost připomíná svíci. Nad chrámem se tyčí velká klasicistní trojposchoďová zvonice. Byla postavena až v letech 1807 – 1814 na místě té původní , která byla po požáru v roce 1793 zbourána. Nebyl to farní kostel, který sdružoval místní komunitu, ale protože stál blízko tržiště, podporovali jej kupci a jejich zákazníci, tedy většinou lidé přespolní. V roce 1921 byl silně poškozen požárem a v roce 1935 byl předán budovatelům ugličské vodní elektrárny, kteří jej využívali jako vodárnu, skladiště a ubytovnu. V roce 2000 byl navrácen věřícím a začala jeho rekonstrukce. Mimo jiné mu byl vrácen i „hlas“ – padesátipudový (tj. cca 800 kg) zvon.

Hlavním cílem naší návštěvy Ugliče však byl Ugličský kreml

uglic-02

Ugličský kreml v roce 1674. Foto © Jago, březen 2010

Pod pojmem „kreml“ si mnozí představují ono místo v Moskvě, odkud přicházel mráz. Není tomu tak – kreml ve starém Rusku znamenal městský hrad nebo pevnost a dodnes se vyskytuje v mnoha ruských městech. Ugličský kreml stojí na vysokém pravém břehu Volhy mezi ústími dvou menších toků, které ho současně chránily. První opevnění pochází pravděpodobně z roku 947. Valy byly hliněné, kamenné zdi, věže a mosty byly postaveny v letech 1620 – 1622 a po sto letech byly pro nepotřebnost rozebrány. V současnosti lze vidět jen pozůstatky příkopu.

uglic-03

Uglič – Spaso Preobraženský chrám. Foto © Jago, březen 2010

Hlavní stavbou ugličského kremlu je Spaso-preobraženský chrám (Спасо-Преображенский собор). Byl postaven nevolnickými mistry v letech 1700 – 1713 na místě již zvetšelého chrámu z 15. století. Celková kompozice odpovídá jaroslavským chrámům 17. století, ale některé části (např. tenké polosloupy) se inspirovaly tzv. „naryškinským barokem“.

uglic-04

Uglič – Spaso-Preobraženský chrám, strop. Foto © Jago, březen 2010

Interiér chrámu je neobvyklý. Je to rozsáhlý prostor o straně 14 metrů, vysoký cca 17 metrů, se dvěma řadami čtvercových oken, bez jakýchkoliv podpěr. Není známo, kdy byl poprvé opatřen obrazy, nově jej vymalovali pod vedením nevolníka T. A. Medveděva v letech 1800 – 1811. Umělci opustili tradiční staroruský styl nástěnné malby ve prospěch hlavního proudu akademického umění. Každý z 55 nástěnných výjevů je samostatným obrazem. Hlavní námět – Proměnění Páně (Preobraženije) – je údajně inspirován Rafaelovým obrazem.

uglic-05

Uglič – Spaso-Preobraženský chrám, ikonostas. Foto © Jago, březen 2010

Úchvatný je vícestupňový vyřezávaný ikonostas z roku 1860, který napodobuje formy „naryškinského baroka“, třebaže nedosahuje jejich plastičnosti. Nejstarší ikony jsou ve spodní části a je to příklad tvorby jaroslavské školy 17. století. Hlavní část ikon je z 19. století, a třebaže v té době již byla malba ikon řemeslem, byla také aspoň občas i uměním.

Paláce údělných knížat

uglic-06

Uglič – paláce údělných knížat. Foto © Jago, březen 2010

Paláce údělných knížat (палаты удельных князей), známé spíše jako palác careviče Dimitrije tvoří nejstarší památku ugličského kremlu. Tuto cihlovou stavbu obývali místní vládci – údělná knížata a občas (jak uvidíme dále) i někteří urození uprchlíci nebo vyhnanci. Původní chátrající stavba z 15. století byla opravena v letech 1801 – 1802, rekonstrukce v letech 1890 – 1892 ji však výrazně pozměnila, a to k horšímu. S paláci údělných knížat je úzce spjata osoba careviče Dimitrije, tragické a pasivní postavy ruských dějin. Tady je jeho příběh:

Po smrti Ivana Hrozného v roce 1584 usedl na carský trůn jeho syn Fjodor, naprosto neschopný řídit říši. Faktickým vládcem se stal carův švagr, aktivní a vládychtivý bojar Boris Godunov. Dimitrij, mladší syn Ivana Hrozného, byl téhož roku poslán spolu se svou matkou carevnou Marií do Ugliče, který mu byl přidělen jako úděl. Jejich pobyt pod dozorem Godunovovy administrativy však připomínal spíše čestné vyhnanství.

Dne 15. května roku 1591 byl carevič Dimitrij nalezen v zahradě mrtev, s ranou nožem v krku. Dodnes není zcela jasné, zda zahynul nešťastnou náhodou při hře, nebo zda se stal obětí Godunovových politických intrik, neboť mu stál v cestě na carský trůn. Carevna Maria však obvinila z carevičovy smrti Godunovovy lidi, na poplašné zvonění zvonu se seběhli měšťané a domnělé vrahy zmasakrovali. Sběh lidu pak přerostl ve vzpouru proti „lepším lidem“. Za čtyři dny dorazila z Moskvy vyšetřovací komise vedená bojarem Vasilijem Šujským. Její oficiální závěr byl, že šlo o nešťastnou náhodu. Leč carevna dál šířila zvěsti o vraždě s cílem vyprovokovat všelidové povstání a zničit všemocného Godunova.

Aby pohřbil vzpomínky na carevičovu smrt, Godunov se s ugličskými tvrdě vypořádal. Stovky obyvatel byly popraveny, uvězněny či poslány na Sibiř. Potrestán byl i poplašný zvon: Byl zbičován, zbaven ucha (závěsu) a jazyka (srdce) a byl rovněž poslán do vyhnanství na Sibiř, kde byl zaevidován jako „první neživý vyhnanec“. To však byl teprve začátek. V napjaté atmosféře neúrodných let, lidových vzpour a bojarských intrik se objevil přízrak „zavražděného“ careviče – Lžidimitrij. Ve skutečnosti to byl polskými magnáty podporovaný zběhlý mnich Griška Otrepljev, který se vydával za zázrakem zachráněného careviče Dimitrije. Dopadl nakonec špatně, ale byla z toho válka…

Kostel careviče Dimitrije „na krvi“

uglic-07

Uglič – Kostel careviče Dimitrije „na krvi“. Foto © Jago, březen 2010

Na místě, kde carevič Dimitrij zemřel, stojí kostel careviče Dimitrije „na krvi“ (церковь царевича Димитрия „на крови“). Už na počátku 17. století zde byla postavena kaple a v roce 1630 dřevěný kostel. Stavba kamenného kostela začala mezi léty 1677 a 1683, kostel byl vysvěcen v roce 1692. Rudá barva stěn, symbolizující prolitou krev, nádherně harmonizuje s bílými detaily a s modrými, zlatými hvězdami posetými kupolemi. Dovnitř jsme se nedostali, bylo zavřeno. Je to škoda, interiéry jsou prý velmi pěkně vyzdobené.

Opustili jsme kreml a následující dva chrámy ženského kláštera Zjevení Páně (Богоявленский монастырь), založeného koncem 14. století manželkou knížete Dimitrije Donského, jsme si z časových důvodů prohlédli jen zvenčí.

Chrám Zjevení Páně

uglic-08

Klášter Zjevení Páně – chrám Zjevení Páně. Foto © Jago, březen 2010

Základní kámen chrámu Zjevení Páně (Богоявленский собор) byl položen 18. října 1843. Chrám byl postaven podle plánů významného ruského architekta K. A. Tona, který mimo jiné postavil i chrám Krista Spasitele v Moskvě. Stavba se vlekla, jeptišky měly málo peněz na tak velké dílo, a tak musely samy přiložit ruce k dílu – kopaly základy, opracovávaly kámen apod. Vnitřek chrámu zdobí malby, které prý však jsou v dost neuspokojivém stavu.

Chrám Smolenské ikony Matky Boží

uglic-09

Klášter Zjevení Páně – Chrám Smolenské ikony Matky Boží. Foto © Jago, březen 2010

Chrám smolenské ikony Matky Boží (Храм Смоленской иконы Божией Матери) vypadá zdálky malebně, zblízka už je to horší. Původně to byl kostel Zjevení Páně, postavený v letech 1689 – 1700, který byl po vybudování nového kostela téhož jména přejmenován.

Ugličská vodní elektrárna

uglic-10

Ugličská vodní elektrárna. Foto © Jago, březen 2010

O výstavbě Ugličské vodní elektrárny bylo rozhodnuto v roce 1935, hlavní práce probíhaly v letech 1935 – 1938, první agregát byl spuštěn 8. prosince 1940. Po šedesáti letech provozu bylo přistoupeno ke generální rekonstrukci, která skončila v roce 2011.

Pamětní síň Muzea energetiky

uglic-11

Gulag – denní norma potravy pro jednoho vězně. Foto © Jago, březen 2010

Práce na výstavbě Ugličské vodní elektrárny probíhaly pod přímým dozorem NKVD a vykonávali je převážně vězňové pracovního tábora Volgolag. V pamětní síni Muzea energetiky jsme si mohli prohlédnout příslušné exponáty a dokumenty a vyslechnout zvukové záznamy vyprávění pamětníků. Bylo to otřesné, dýchl na nás duch epochy 30. až 50. let.

uglic-12

Statistika GULAGu. Foto © Jago, březen 2010

Ze strohé statistiky jsme viděli, jak se měnil počet vězňů v nápravně-pracovních táborech GULAGu: V roce 1934 to bylo celkem 510 307 osob, v roce 1950 (kdy jich bylo nejvíc) už neuvěřitelný počet 2 561 361. To sice poněkud odporuje odhadům západních historiků (až 10 mil. lidí), ale i tak je to zatraceně moc. Ano, bohužel i takové památky se v Rusku najdou…

Předchozí díl:

Zolotoje kolco v zimě I. – Sergijev Posad

Následuje:

Zolotoje kolco v zimě III. – Rostov

Stejně jako předchozí díl je i tento článek doplněným recyklátem článku ze Sharkanova webu.

Komentáre

Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.

Oby | 1. 3. 2013 Pia 20:30 |   [1]

„…vyprávění bohužel nebude příliš veselé.“ Měls naprostou pravdu. :-( Ale kostely i ostatní stavby se ti povedly. ;-) A to neveselé vyprávění samozřejmě taky. I takové věci je potřeba vědět.

reagovať

lojzo | 2. 3. 2013 So 19:16 |   [2]

Tie cibuľovité kupoly veru majú svoje čaro – akurát že sú také dominantné, že človek obvykle na tom chráme nepostrehne nič okrem nich. ;-)
Len tá elektráreň je akási placatá – keby báťuška Stalin prikázal aj jej zo dve-tri cibuľky pridať, nič by sa mu nestalo! 8-)

reagovať

Jago | 2. 3. 2013 So 20:58 |   [3]

[2] Někdy je to i dobře, třeba ten chrám Smolenské ikony Matky Boží je dole docela oprýskaný. Kde taky na to brát? V samotném Ugliči jsou tři kláštery a o 11 km dál ještě jeden.
Jak ono se tomu stalinskému stylu říkalo? Sovětské rokoko?

reagovať

Jago | 2. 3. 2013 So 21:09 |   [4]

[2] Ještě k té elektrárně: Jestli si ještě pamatuješ azbuku, tak se podívej sem . Vzhled je indspirován renesancí…

reagovať

lojzo | 2. 3. 2013 So 21:48 |   [5]

[4] Inšpirácia renesanciou, či priamo (rímskou) antikou – to je pre diktatúry typické. Od Napoleonovho empíru, cez stalinskú neorenesanciu a z nej vychádzajúcu Sorelu („socialistický realizmus“, u nás známy hlavne z Ostravy a Handlovej) až po hitlerovské (či presnejšie speerovské) vízie nového Berlína – Welthauptstadt Germania.
Vždy a všade, keď sa objavia monumentálne klasické budovy, sú symbolmi moci – a neklamným znakom, že demokracia škrípe. ;-)

reagovať

Jago | 2. 3. 2013 So 22:09 |   [6]

[5] A co The United States Capitol? ;-)

reagovať

lojzo | 3. 3. 2013 Ne 10:35 |   [7]

[6] To je buď výnimka, potvrdzujúca pravidlo… alebo nie. 8-)

reagovať

TlusŤjochweb | 3. 3. 2013 Ne 15:18 |   [8]

[2]

Hmmm. Major Terazky naopak vravíval:
„Tu guĺu sunadať!“
/Viz Černí baroni/

reagovať

SV | 4. 3. 2013 Po 10:57 |   [9]

[8] …čo bolo, bolo..... ;-)

reagovať

SV | 4. 3. 2013 Po 10:58 |   [10]

cibuľky pekné krásne

reagovať

SV | 4. 3. 2013 Po 11:04 |   [11]

......som si spomenula na jeden dokument, myslím Kolymská cesta, BBC. na jednom zo záberov boli štítky s retiazkami, také malé sivé obdlžniky, s číslami väzňov.....pri uránovej bani, niekde pri Magadane.....boli ich celé kopy, haldy.....tak vcelku verím aj tým západným odhadom......

reagovať

Pripojte svoj komentár!

Môžete používať Texy! syntax.

* Hviezdičkou sú označené povinné údaje.


Rubriky

Najnovšie komentáre

Fotogalérie

    Náhodná fotografia

    Prejdite na fotografiu Dary moře

    Všetky fotogalérie


    Obľúbené adresy



    Služobný vchod