Zolotoje kolco v zimě I. – Sergijev Posad
V letech 1994 – 2010 jsem pracovně jezdil na mátušku Rus a ve volných chvílích jsem nelenil a spolu s kolegy jsem navštívil i některé významné církevní památky patřící do tzv. Zlatého prstenu Ruska (Золотое кольцо России). Protože to bylo vždy v zimě a mrzlo skutečně jak v Rusku, nastala v tomto ještě zimním čase vhodná příležitost pozvat vás k jejich prohlídce. První z nich je Sergijev Posad, v časech SSSR nazývaný Zagorsk.
Sergijev Posad (Сергиев Посад) je okresní město (asi 106 tisíc duší) vzdálené něco přes 50 km od Moskvy. I když statut města má až od roku 1919, jeho historie je bohatá, jak uvidíme dále.
Sergijev Posad – Kostel svatých apoštolů Petra a Pavla. Foto © Jago, únor 2007
Hned po příjezdu na parkoviště v centru města nás uvítal Kostel svatých apoštolů Petra a Pavla. Stojí na místě dvou dřevěných kostelů, které zde stály již od roku 1654. Cihlová budova byla postavena v roce 1818 a vysvěcena v roce 1820. Po 80 letech změnil svatostánek několikrát svůj vzhled a dostal cementovou omítku. Za sovětské vlády byl od roku 1920 uzavřen a chátral, dokonce spadla i jeho zvonice. Znovuotevřen byl v polovině 90. let 20. století, renovace dosud nebyla dokončena. Budova má údajně několik architektonických protikladů. Vnější vzhled je velmi zdrženlivý, dominuje pozdní klasicismus. Dovnitř jsme nešli, pospíchali jsme za daleko významnější památkou, jíž byl klášterní komplex
Trojicko-sergijevská lávra (Троице-Сергиева лавра)
Je to nejdůležitější ruský klášter. Založil ho v roce 1337 Sergij Radoněžský (Сергий Радонежский), který se stal jeho opatem a po své smrti i svatým. Klášter se stal záhy duchovním centrem a oporou moskevských knížat.
V roce 1420 jej vypálil tatarský chán Edygej, ale následujících 200 let žil klášter v poklidu a vzkvétal. Kolem roku 1550 byl obehnán 1284 metrů dlouhou zdí z bílého kamene s 12 věžemi. V letech 1585 – 1586 byly provedeny z příkazu cara Fjodora Ivanoviče a carevny Iriny Feodorovny Godunovové rozsáhlé umělecké práce. Carský pár chtěl totiž bohatými dary klášterům docílit kýženého potomka, což se však nepodařilo a dynastie Rurikovců vymřela.
V tzv. „smutných časech“ klášter odolal šestnáctiměsíčnímu obléhání polsko-litevských interventů a stal se oporou druhého povstání Minina a Požarského (v Moskvě mají pomník). Naposledy viděl pod svými zdmi nepřítele v roce 1618. kdy táhl na Moskvu pozdější polský král Vladislav IV. Vasa. Ruští carové klášteru přáli. Pořádali sem poutě (tzv. Троицкий ход) a byl zde pokřtěn Ivan Hrozný. V roce 1689 se zde po útěku z Moskvy skrýval Petr později zvaný Veliký. V roce 1744 dostal klášter čestný titul „lávra“ a jeho hlavou se stal metropolita moskevský.
Poznámka: Pro klášter se v ruštině užívá název „monastýr“ a jen ty nejvýznamnější se mohou pyšnit názvem „lávra“. Pravoslavná církev jich má celkem pět, z toho dvě lávry jsou na území dnešní Ruské federace (v Sergijev Posadu a v Sankt Petěrburgu) a tři na Ukrajině.
Klášter vzkvétal až do roku 1918, kdy mu nastaly krušné časy. Podle dekretu Rady lidových komisařů byl v tomto roce jako všechny kláštery změněn na pracovní družstvo (трудовую артель), 21. října 1919 byli mniši přesídleni jinam a 10. listopadu 1919 byl klášter uzavřen. Poslední bohoslužba se konala 31. května 1920. V témže roce bylo na území kláštera založeno historicko-architektonické muzeum, v roce 1929 byly sňaty zvony. Až do roku 1953 zde byl Zagorský učitelský institut.
Dlužno však přiznat, že již koncem 30. let se začalo s restaurátorskými pracemi, ty však postupovaly pomalu, protože nebyly peníze, chyběli lidé a neblahý vliv měla i válka. V té době to byly nejrozsáhlejší restaurátorské a rekonstrukční práce v SSSR. Po roce 1950 probíhaly zejména na památkách předaných moskevskému patriarchátu, v letech 1956 – 1959 byly ze všech budov vypuzeny nepatřičné instituce. Restaurátorské práce pokračovaly v 70. letech. Sovětská vláda využívala klášter jako ukázku svého kladného poměru k pravoslavné církvi a předváděla jej zahraničním delegacím. V roce 1993 byl klášter zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO a dneska opět vypadá velice pěkně.
Trojicko-sergijevská lávra – Svatá brána (vstup). Foto © Jago, únor 2007
Hlavním vchodem do klášterního komplexu je Svatá brána (Святые ворота). Nad ní se tyčí Červená věž postavená v polovině 16. století a měřící 14 metrů. U této brány vítají mniši Nejsvětějšího patriarchu moskevského a celé Rusi a také čestné hosty při jejich návštěvě kláštera. Za branou je téměř schovaný baptistický kostel Narození svatého Jana Křtitele (Надвратная церковь Рождества св. Иоанна Предтечи), v němž se nacházela původní Svatá brána až do svého posunutí v polovině 16. století. Kostel, postavený významným kupcem a průmyslníkem G. D. Stroganovem, je jednou z nejkrásnějších ukázek tzv. stroganovského směru moskevského baroka.
Trojicko-sergijevská lávra – Chrám Nejsvětější Trojice.
Foto © Jago, únor 2007
Nejstarší dochovanou stavbou v klášteře je Chrám Nejsvětější trojice (Троицкий собор), postavený z bílého kamene v letech 1422 – 1423 na místě stejnojmenného dřevěného kostela. Je to jedna z mála dochovaných ukázek moskevské bělokamenné architektury 14. – 15. století. Na ikonostasu pracoval mimo jiné i slavný Andrej Rublev. Kolem chrámu se postupně zformoval celý architektonický komplex kláštera.
Trojicko-sergijevská lávra – Uspenský chrám. Foto © Jago, únor 2007
Trojicko-sergijevská lávra – Uspenský chrám. Foto © Jago, únor 2007
Největší stavbou je Uspenský chrám (Успенский собор), postavený v letech 1559 – 1585 podle vzoru Uspenského chrámu v moskevském Kremlu. Na ikonostasu pracoval Simon Ušakov, autorem fresek z roku 1684 byl mimo jiné Dmitrij Grigorjev.
Trojicko-sergijevská lávra – Zvonice. Foto © Jago, únor 2007
Pětiposchoďová 88 metrů vysoká Zvonice (Лаврская колокольня), postavená v letech 1741 – 1770 architekty Uchomským a Mičurinem, je pokládána za jednu z nejlepších památek ruské architektury 18. století. Na počátku 20. století na ní viselo 42 zvonů, které byly v letech 1929 – 1930 z velké části zničeny. V letech 2002 – 2004 byly odlity a na zvonici zavěšeny zvony nové včetně Cara-zvonu (Царь-колокол) vážícího 72 tun.
Trojicko-sergijevská lávra – Uspenský rezervoár s kaplí. Foto © Jago, únor 2007
Uspenský rezervoár (Успенский кладезь) byl postaven v roce 1644 nad pramenem léčivé vody. Koncem 17. století nad ním byla postavena kaple. Kaple se podobá miniaturnímu čtyřposchoďovému chrámu, je zakončena kupolí s křížem a bohatě vyzdobená řezbami a mnohobarevnými malbami. V interiéru jsou malby a ikony z 19. století.
Trojicko-sergijevská lávra – Klenba nad křížem.
Foto © Jago, únor 2007
Klenba nad křížem (Сень над крестом) je nádrž na svěcení vody s baldachýnem z roku 1872. Ve středu nádrže je kříž s horizontální příčkou, z níž vytéká léčivá voda z Uspenského rezervoáru.
Trojicko-sergijevská lávra – Kachní věž. Foto © Jago, únor 2007
Zimní slunce se pomalu klonilo k obzoru a nastal čas opustit klášter. Již zvenčí jsme ještě obdivovali Kachní věž (Уточья башня) v klášterní zdi. Současný vzhled dostala tato věž na konci 17. století při přestavbě své vrchní části. Šestipatrová hranatá věž je vysoká 22 metrů a je v ní 77 střílen. Čtyřposchoďový vrchol s figurálními střílnami je korunován kamennou „kachnou“ a je bohatě dekorovaný, čímž tato věž vyniká mezi ostatními obrannými věžemi kláštera.
Sergijev Posad – restaurant Konírna. Foto © Jago, únor 2007
Usoudili jsme, že duchovna již bylo dost a zašli jsme něco pojíst do této restaurace, která také patřila ke klášteru. Doporučuji, dobře se tu vaří…
Poznámka: Tento článek byl původně publikován na Sharkanově webu, sem byl odtamtud přesunut a mírně upraven.
Následující díly:
Jago | 27. 2. 2013 St 19:46 | Architektúra História Obrázky | 48 komentárov
Komentáre
Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.
Krásny článok i fotky, dík za recykláciu!
Priznám sa, že o pánu Stroganovovi počujem v tejto súvislosti po prvýkrát (poznám toto meno len v gastronomických súvislostiach, ale to bol asi iný Stroganov, nie?). Vôbec o dejinách ruského umenia či architektúry toho veľa neviem, dokonca ani v škole nám ich veľmi nespomínali – čo je vlastne celkom prekvapujúce… No, mám čo doháňať.
K tej poslednej fotke – vzhľadom na aktuálnu aféru s „konským hovädzím“ verím, že ste si tam nedali hovädzie a la Stroganov. 
[1] Stroganovovi byli nejbohatší ruští obchodníci, průmyslníci, vlastníci půdy a státníci. Jejich předci byli zbohatnuvší rolníci, Car Petr I. Veliký je povýšil do šlechtického stavu, vyhynuli v roce 1923. Financovali např. kolonizaci Sibiře. Bližší (v ruštině) zde.
Zagorsk… a já tam byla v létě v minulém tisíciletí a fotila obyčejným foťákem na černobílý svitkový film. Obrovskou vymožeností tenkráte bylo fotit barevně na diáky a pak si je doma promítat. 
Pamatuju si to, jako by to bylo před týdnem, takové zážitky jsem z té cesty měla. A v restauraci jsem si chtěla dát místní specialitu, nechtěli mi ji přinést a ne a ne, až z nich nakonec vypadlo, že je to konina a tu oni inokraíncům nemůžou servírovat.
Ty zlaté báně jsou úplně pohádkové. Ale na čtení dojde až zítra. Aspoň se mám na co těšit.
[4] To jste měli ještě štěstí, my jsme se jen dozvěděli, že „mjáso k sožaljeniju nět…“ 
pekné fotky, chrámy ala pozlátené kôpky šľahačky
dík Jago. že ti labky neomrzli! 8 – )
Konírna.
Bůh ví, co tam vaří.
Je teď trendem do všeho koninu přidávati…
Jinak kupole jsou skvostné.
[2] Lojzo, v čem vidíš problém? 
Takový horse steak Stroganoff by nemusel být špatný. 
Však vidíš, jak si Jago pochvaluje; dokonce nám to místo k občerstvení vřele doporučuje.
Jago, krásné obrázky. Překvapilo mne, mile, jak jsou ty zdi krásně bílé. Vůbec si nezadají s bělostnou pokrývkou okolního sněhu.
K tomu žvanci: Už si nepamatuji, co jsme měli k onomu pozdnímu obědu, ale bylo toho víc, jak už je na Rusi zvykem. Jinak já jsem ve svém hotelu v Dubně chodil na pelmeně po dubněnsku, což bylo nesmírné, byť dost drahé žrádýlko. Od dob CCCP se ruské poměry v gastronomii výrazně změnily k lepšímu.
A konina? Koňské karbanátky, které dělala moje babička, byly nepřekonatelné, polévka z koniny mi nechutnala, připadala mi sladká; pro maso chodila přímo ke koňskému řezníkovi.
[12] Jagovi sluší masožravé chlební uši dík. som si myslela, že sú to také nejaké divné pirohy.
„zavěšeny zvony nové včetně Cara-zvonu“ máme doma zavesenú kópiu
[5] Asi jo, chutnalo nám tam. Tenkrát jsem si dala boršč, šašlik a oni mi přinesli jako omluvu, že mi koninu nemohli dát, misku… co misku – mísu černýho a čer venýho kaviáru. Červený jsem tam jedla poprvé a kavíár miluju! Líbilo, chutnalo, ráda vzpomínám. Potěšil mi tedy článek i s krásnými fotografiemi.
[17] Vždycky jsem si myslela, že rozdíl je v tom, že pirohy se pečou a pelmeně vaří… Vidím, že jsem úplně vedle. Pirohy jsou prý slovenské jídlo. (praví Wickipedie). Tak teda nevím.
[19] Samozrejme, (aj) slovenské. Na Spiši dokonca takmer národné.
Mimochodom, dnes sme si ich s prázdninujúcim mláďaťom spravili na obed.
[20] Jak jsou ty jazyky fascinující U nás se spravují rozbitý krámy a oběd se vaří.
[22] kety… možná je spravovali šroubovákama… s dětma, když mají ty prázdniny.
[26] No, ak je to tak, tak tie spišské pirohy sú vlastne pelmene.
[27 Takže když to hodíš do vody, máš k obědu pelmeně a když to hodíš do trouby, máš pirohy.
Nějaké další drobné i větší rozdíly vidím jako zanedbatelné.
[26] Pokud se Jago nezabýval od rána jen kaviárem /a bublinkami/ – slyšel jsi zvony?
[29] Na zdejší zvony se nějak nepamatuji. Slyšeli jsme je ale určitě v Rostově Velikém, zmíním se o nich později v další reportáži.
[30] „Na zdejší zvony se nějak nepamatuji.“ nno, nepamätať sa na zvon, ktorý váži 72 ton…
[31] Zvon so pamatuji, na zvonici je snad dokonce vidět, ale asi neměl důvod ke zvonění. Když totiž zvony zvoní, je to kravál nesmírný.
[34] To zní přímo strašidelně. Můžeš uvést podrobnosti?
Kde nebylo elektrické zvonění, houpali se kluci občas na malých zvonech, ale jenom při pravidelném zvonění, jinak by se seběhla ke kostelu celá vesnice.
[35] no ja som bola malá a on veľmi veľký. bol to dobrý starý zvon. nekýval sa ani pri zvonení. to by asi nebolo dobre, keď som tam bola vlezená
[35] býva v Ostrihomskej bazilike a hlas má teda poriadny. ale hojdať sa na ňom nedá, má veľmi veľké srdce
[32] Opravdu ohlušující rachot. Zažili jsme ho z bezprostřední blízkosti, když jsme kdysi sestupovali z věže gdaňské katedrály Nanebevzetí Panny Marie. Na to se nedá zapomenout. Když zvon zaduněl, málem jsme spadli ze schodů…
[38] My jsme takhle prozíravě opustili zvonici na náměstí sv. Marka v Benátkách pět minut před zvoněním.
[39] …ale kamarátov ste tam nechali, ako si už kedysi spomínal, však?
[40] To máš pravdu, ale tak velcí kamarádi to zase nebyli, prostě účastníci našeho zájezdu. Ale zase jsou o zkušenost bohatší.
Co všichni máte proti zvonění? Já slyšela zvonkohru na Loretě, a bylo to docela pěkné.
[43] Počítám, že problém je ve velikosti zvonu a ve vzdálenosti od něj.
[42] no veru, skúsenosť s veľkým zvonom ostrihomskej katedrály bola naozaj nezabudnuteľná
Výborný text, s bohatými informacemi a krásnými fotografiemi. Podle bledě modré barvy na první fotografii bych odhadoval, že stavbu navrhl architekt Rastrelli, pro jehož stavby v Petrohradu a okolí je typická.
Súúper reportáž. Vďaka Milošovi som sa k nej dostala. Býva tam asi viac našincov, pretože sú mi tie stavby známe z fotiek priateľa mojich synov, ktorý ako stavbár -vodár, pracuje v tej oblasti už hádam desať rokov. Tiež posielal iba zimné fotky. vtedy sú tie stavby asi najnádhernejšie.
