Vzhůru do dolů!
Kety nás láká do Ostravy, hornického to města. Já vás zkusím vylákat do jiného hornického města – do Příbrami.
Hornické muzeum na Březových Horách. Foto © Jago 25. 5. 2013
Kněžna Libuše věštila: Vrch vidím Březový, v něm žíly stříbra. Kdo hledá, najde bohatství. I soused od západu, zván i nezván chtít bude kov, v němž vláda je. Vy chraňte se, ať z darů vaší země vám pouto sluhů neskuje… Bájná kněžna nekecala. Stříbro zde skutečně bylo a nedaleko byl nalezen i uran, ale ten ještě staří Čechové neznali.
Na Březových Horách, které jsou dnes součástí Příbrami, se nachází velice zajímavé Hornické muzeum. Je to současně skanzen a jak je vidět z poutače, jsou jeho objekty rozesety na několika místech. Jinak to nejde – zkuste také přestěhovat důl…
Do Příbrami jsem se přistěhoval ve svých osmi letech a nějakou dobu jsem v ní bydlel, studoval i pracoval. Když jsem však sem přijel nyní, málem jsem ji nepoznal, tolik se toho změnilo. V Hornickém muzeu jsem byl naposled coby dítě školou povinné a byl jsem zvědavý, jak vypadá dnes.
Voják a horník… Foto © Jago 25. 5. 2013
Tenhle pomník obětem I. světové války se nezměnil. Zato školu na březohorském náměstí, do níž jsem chodil, bych téměř nepoznal.
Ševčinský důl
Ševčinský důl, dříve důl císaře Františka Josefa.
Foto © Jago 25. 5. 2013
Na tomhle dole, kterému Příbramáci říkají Francšachta (čti: „Frančachta“), se nefáralo už za mého mládí. Nalézá se hned pod březohorským náměstím a byl jsem příjemně překvapen, jak jsou jeho budovy pěkně zrenovované. V areálu se nachází prohlídkový okruh A. Z jeho tří budov však byla přístupná jen jedna a není to ta na obrázku, v níž se nachází tzv. náraziště. Rovněž do budovy s mineralogickými sbírkami jsem se nedostal, byť jsem usilovně zvonil. Asi nejsou lidi.
Napochodoval jsem tedy k pokladně, zaplatil vstupné ve výši 10,– (deset!) korun, připlatil dvacku za foťák a vydal se na prohlídku historických sbírek. Byly pěkné, ale strašně špatně se fotily, takže obrázky odtud nebudou. Prošel jsem se také po dvoře, kde se nacházejí ukázky různé důlní techniky.
Důlní bagr. Foto © Jago 25. 5. 2013
Vrtná souprava. Foto © Jago 25. 5. 2013
Na uhelných revírech těží vrtací stroj přímo uhlí a takovýhle mechanismus se tam nepoužívá. V rudném hornictví byl naopak užitečný při vrtání děr pro nálože při ražbě důlních děl ve tvrdé skále. Ten na obrázku má čtyři ramena a vyvrtá tedy čtyři díry najednou; na šachtě jsme měli i šestiramenné, protože těch děr bylo na jeden odpal potřeba podstatně víc. Jeho zavedení odstranilo namáhavé ruční vrtání, které bylo častou příčinou chorob z povolání.
Imitace těžní klece. Foto © Jago 25. 5. 2013
Kdybych neznal těžní klec ze svého studentského brigádničení na šachtě, asi bych ji nepoznal. Zde je jen jedno její patro (běžné byly třípatrové). Dvířka se nasazovala jen při fárání mužstva, vozíky čili hunty byly zajišťovány proti posunutí. Klec dopravila do a ze šachty všechno: lidi, vytěženou horninu i materiál. Pokud byl ten materiál moc dlouhý a do klece se nevešel, byl přivázán podélně k těžnímu lanu na tzv. koruně tj. vršku klece.
Různé typy důlních vozíků. Foto © Jago 25. 5. 2013
Důlní vozíky zvané hunty nebo huntíky byly různých typů. Na horninu se používaly jen ty tři poslední, v těch prvních třech se přepravoval materiál. Vyřazené huntíky uvítali zahrádkáři, protože se do nich vešlo hodně dešťové vody. Teď, kdy už je nemusím tlačit, na ně vzpomínám s nostalgií.
Galenit čili leštěnec olověný. Foto © Jago 25. 5. 2013
V expozici byla také ukázka olověné rudy – galenitu, kterého se zde těžilo nejvíc, stříbro toho na objem tolik nevydalo. Je pěkně blyštivý a pamatuji se, že jako kluci jsme lezli po haldě šachty Marie a hledali jsme jeho krychlovité krystaly. Muzeum však bohužel nevystavovalo uraninit čili smolinec, zvaný též smolka. Ten získal své jméno proto, že tam, kde na něj horníci narazili, zmizela olověná a stříbrná ruda, po níž pásli. Měli tedy smůlu a nevydělali si.
Pullman. Foto © Jago 25. 5. 2013
Mužstvo bylo třeba nějak dopravit na a z pracoviště, které bylo vzdáleno od náraziště i několik kilometrů. K tomu se používaly tzv. pullmany, do nichž se horníci napchali a důlní mašinka je odvezla. Moc pohodlné to nebylo. V areálu je postaven kus trati a návštěvníci se mohou za dvacet korun svézt. Jsou to vyhozené peníze. Vláček jede jen po povrchu, kodrcá se a obecenstvo se v něm mačká.
Ústí Ševčinské štoly. Foto © Jago 25. 5. 2013
Správa muzea slibuje, že prodlouží trať až do tzv. Ševčinské štoly a pojede se tedy i pod zemí, ale zatím se tak nestalo.
Mariánská štola. Foto © Jago 25. 5. 2013
Tzv. vodních štol je na Březových Horách víc. Tohle je ústí Mariánské štoly, která vede na důl Marie a je nepřístupná. V pozadí je zalesněná halda dolu Prokop.
Důl Vojtěch
Důl Vojtěch. Foto © Jago 25. 5. 2013
Důl Vojtěch (prohlídkový okruh C) byl velice slavný, svého času to byl nejhlubší důl v Evropě. Šachetní budova na obrázku je technickou památkou z roku 1870.
Příbramský zlatník. Foto © Jago 25. 5. 2013
V roce 1875 (v české Wikipedii je chyba!) zde byla velká sláva, bylo dosaženo kolmé hloubky 1000 metrů. K této příležitosti byl vydán tzv. příbramský zlatník, který dostali do výplaty všichni horníci, kteří měli s tímto rekordem něco společného. Byla to jediná mince v monarchii, která nesla kromě německého i český text. Obrázek není bohužel moc povedený. Je to fotografie neostré fotky z naučné cedule, ale pro ilustraci postačí.
Parní těžní stroj. Foto © Jago 25. 5. 2013
Na Vojtěchu už toho je (za 40,– Kč) k vidění víc. Nejzajímavější je parní těžný stroj firmy Breitfeld a Daněk z roku 1889. Jako školák jsem jej ještě viděl v chodu, teď už je to jen pěkná technická památka. Když byl totiž důl Vojtěch uzavřen, demontovalo se a odvezlo do šrotu, co se dalo. Odnesla to těžní věž i kotelna a kompresorovna. Podrobnější informace najdete zde.
Tabulka signálů. Foto © Jago 25. 5. 2013
Těžní stroj obsluhoval dvě dvojetážové klece. Práce strojníka byla velice zodpovědná, komunikace s obsluhou klece se vedla pomocí signálů. Tyhle signály platí dodnes.
Lanovnice těžního stroje. Foto © Jago 25. 5. 2013
Lanovnice je veliký buben, na nějž je navinuto těžní lano. To vede přes kolo na těžní věži (je to vlastně jen taková veliká kladka) na korunu klece. Na Vojtěchu jezdily dvě klece a stroj má tedy dvě lanovnice. Je zajímavé, že na jednu je lano navinuto spodem a na druhé vrchem.
Březohorská „Drátovna“. Foto © Jago 25. 5. 2013Těžní lano je velice zajímavá věc. Původně se klece tahaly na konopných lanech nebo řetězech, což mělo značné nevýhody. Lana puchřela, řetězy korodovaly a když se najednou přetrhly, nastal malér. Již v polovině 19. století se začala používat drátěná lana. I ta však měla určité neduhy, protože po spuštění do určité hloubky se vlastní vahou přetrhla. Vymyslela se tedy tzv. kónická lana, která jsou směrem od klece stále tlustší. Ani tak však nemohou vést do libovolné hloubky. V nejhlubších dolech se proto využívají tzv. slepé jámy, které jsou umístěny pod zemí v hloubce asi tak jeden kilometr. Mají tam vlastní těžní stroj s klecí a všechno, co přiveze klec z povrchu, se zde do ní přeloží a šupajdí dál. Když jsme jednou sfárali na 23. patro (asi 1 km pod povrchem) šachty č. 19 uranových dolů, byl jsem dost zděšen, protože jsem si připadal jako na bungee jumpingu. To tlusté lano se totiž po zastavení klece natahovalo a smršťovalo jako guma a rozkmit byl asi půlmetrový. Na obrázku je budova Státní továrny na drátěná lana, která ještě v polovině 60. let minulého století vyráběla lana nejvyšší kvality. Mohl jsem ji sice vyfotit v reálu, ale byla natolik pokrytá firemními štíty různých podniků, že pod nimi nebyla skoro vidět.
Lojový kahan. Foto © Jago 25. 5. 2013
Součástí expozice byla i výstava „Světlo v temnotách“. Viděli jsme ukázky důlních svítidel, tohle bylo jedno z nejstarších.
Důlní lampy mého mládí. Foto © Jago 25. 5. 2013
S takovými lampami jsme jako trampové lezli do jeskyní. Nebyly moc pohodlné, ale byly lepší než baterky.
Vodní štola Anna. Foto © Jago 25. 5. 2013
Do podzemí jsem se nakonec také dostal, když jsme pod dozorem průvodkyně prošli 330 metrů dlouhou vodní štolou z dolu Vojtěch na důl Anna. Tahle štola byla ručně vyražená v 18. století a vyzděná je jen částečně. Na prohlídku jsme vyfasovali akumulátorové svítilny a helmy. Ty byly zatraceně užitečné, strop byl občas velice nízký.
Vodní štola Anna, větrací komín. Foto © Jago 25. 5. 2013
Vodní štola Anna nevede hluboko pod povrchem – jen asi 13 metrů. Podle pohledu do větracího komína bych řekl, že jsme byli hlouběji.
Ze štoly jsme vylezli na dole Anna. Těšil jsem se, že si prohlédnu i tenhle prohlídkový okruh (B), ale zrovna zde probíhala jakási akce ke Dni dětí, všude byla spousta povykující drobotiny a ta mě spolu s pohledem na hodinky vyhnala na cestu domů.
Muzeum bylo zajímavé, ale mělo i své mouchy. Například důlní technika nebyla vůbec popsaná a kdybych ji neznal, těžko bych určoval, co je co. Muzeum má i své webové stránky, ale nesmíte jim věřit doslova. Některé slibované prohlídky se jaksi nekonaly.
Co je to? Foto © Jago 25. 5. 2013
Dodatek: V historické expozici jsem vyfotil tyhle předměty. Uhodnete, k čemu sloužily?
Jago | 26. 5. 2013 Ne 23:30 | História Obrázky Technika | 76 komentárov
Komentáre
Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.
Díky za reportáž, ale už na to nevidím. Vrátím se to tu trochu prokutat, až se vyspím… 
Parádna reportáž, táto oblasť je pre mňa veľkou neznámou, takže som sa dozvedel veľa nového. Dík.
K tomu příbramskému zlatníku ešte dodám: Tých 1000 metrov hĺbky nebolo len tak nejaké okrúhle číslo, v tom čase to bol svetový rekord. Příbramských zlatníkov bolo vyrazených 4500 (predpokladám, že baníkov, ktorí mali s rekordom niečo spoločného, zase až toľko nebolo, takže nejaké zlatníky sa dostali do obehu inak ) a ich dnešná cena sa pohybuje okolo 10 – 15 000 Kč (u tých dobre zachovalých). V zbierke žiaľ žiadny z nich nemám, takže lepšou fotkou neposlúžim. 
[4] Průvodkyně hovořila o 40 tisících. Zarazilo mě to a zeptal jsem se jí, odkud to ví – prý jim to takhle nadiktovali do výkladu. Údajně prý pak byly ještě nějaké další ražby. Mno, nevím, spíš to byly padělky.
[4] Jestli numismatická věda od té doby příliš nepokročila, věřil bych tomuto článku.
[6] Pekný článok.
Ja som čerpal z katalógu Mince Františka Josefa I. autora Vlastislava Novotného. Ale teraz som pozrel do Od pražského groše ke koruně české, a tam Petr Vorel preberá údaj Eduarda Polívku, spomínaný aj v článku – teda náklad „asi 8000 mincí“.
tak 1× znamená stát alebo nahoru? A čo znamená 4 rázy a další? 
[8] To záleží na situaci. Když klec jede, znamená jeden ráz „zastavit“. Když stojí, zazvoní se jednou nebo dvakrát, tím se určí, že se pojede nahoru nebo dolů. Když má jet mužstvo, zazvoní se třikrát, chvilku se počká a pak jednou nebo dvakrát (nahoru/dolů). Jinak se předpokládá, že mužstvo nepojede a klec jede rychleji. „A další“ znamená buď jeden nebo dva rázy a klec může pokračovat v jízdě.
[9] Ještě doplním, že všechny signály a pohyb a rychlost klece se automaticky registrují, aby se v případě maléru vědělo, koho skřípnout – zda mítače (to je pracovník řídící nakládku a vykládku klece), nebo strojníka, který sedí v jiné místnosti.
nožničky na strihanie nechtov baníkov, ktorí boli v bani už dosť dlho
Aha, hádanku sme zahovorili! 
Ja tipujem, že nimi baníci strihali na šichte meter.
Druhý pokus: Vyzerá to ako zhášačky na knôty – ale prečo by chceli mať tmu?
[14] tuším si to uhádol. dá sa s tým knôt zhasnúť a potom zastrihnúť.
[17] 1 silný (ná)raz do horného rámu fáravej klietky: jede SV
Moc zajímavé, i když mně dosud téma zcela cizí, proto se ptám: k čemu sloužila vodní štola?
Ty „nůžky“ nevypadají jako nůžky, ale spíš jako kleště.
Tak máme po hádání, na obrázku je kratiknot, což téměř správně určil lojzo a úplně správně SV. Wikipedie líčí kratiknot takto: Speciální nůžky, kterými se zkracoval hořící knot svíčky, se nazývaly štipec či kratiknot. Byly opatřené malou kovovou skříňkou na hořící ústřižky knotu proti propálení ubrusu a mohly mít i malé nožičky proti ušpinění stolu. Byly velmi rozšířené v době, kdy svíčky představovaly hlavní, avšak drahý, zdroj světla. Kratší knot znamenal menší plamen a delší dobu hoření.
Dneska se knoty napouštějí nějakým sajrajtem a zkracují se samy.
V Příbrami jsem byla kdysi dávno na Skoku přes kůži, ale do muzea jsem se nedostala, nebyl čas. Budu hledět napravit to. Díky za krásné povídání!
[26] Skok přes kůži jsem nezažil. Vím, že se skákalo také na rautech při sympoziu Hornická Příbram ve vědě a technice, ale na ty jsem nikdy nepronikl.
Neveděla jsem, co Skok přes kůži je, a v reportáži jsem kůži nezahlédla, tak doufám, že zbytečně nenosím kůži na trh.
[28] Kůže visela ve vitríně s hornickou slavnostní uniformou, ale obrázek se nepovedl. Nestuduješ-li montánní vědy, jdeš skutečně se svou kůží na trh zbytečně. 
[27] [28] Kdybych to neměla tak říkajíc v popisu práce, taky bych ho nejspíš nezažila. Skoku vždycky předcházela série „šachťáků“ v dnes už neexistující hospodě Na špici na Slezské, kde jsme si užili spoustu srandy – hlavně při čtení „šveflů“ na téma jednotlivých kateder. Sama jsem přes kůži skákala na Skoku na Dole Paskov. To byly časy!
Pěkně jsi to, Oby našla!
[23] Dík. Vidím, že je tady odborníků víc – proč se promývají rudy, to bych ještě pochopila – asi nejen čistou vodou, ale nevím, proč i uhlí.
[33] Řekl bych, že hornickou hymnu „Hornický stav budiž velebený“. Hledal jsem ji na TyTroubo, abych vám ji předvedl, ale zpívanou jsem ji nenašel. 
[32] Proč i uhlí? No přece aby bylo čistější. Víš, jak maže?
[33] To už si věru nepamatuju, nejspíš nic, protože skáče vždycky víc lidí, trvalo by to. Hlavně musíš mít připravené heslo. To svoje si už nepamatuju, ale utkvělo mi cizí: „Jedno, jaké heslo, hlavně, aby neslo!“ Což bylo skutečně v duchu doby…
Havířských písniček se mi líbí víc, i ta s Gellnerovým textem
[35] Tak to praní odbývají, ještě jsem neviděla uhlí, aby nemazalo.
[38] Funguje to, pro ilustraci dobré, jen ty ženské dost kvičí, mužský sbor je lepší.
[39] Představ si svoje prádlo, prané místo v pračce na sítech a bez prášku! ,
ale že Lojzík ešte nadšene nekomentoval tie pekné industriály 8 – )
[42] „kety,Ty si horníčka?“ Ja si myslím, že v Ostrave nikto iný okrem baníkov a baníčok nežije. No, teda okrem pár futbalistov a Nohavicu.
„vozíky čili hunty“ aha, tak preto sa upracovanému človeku hovorí, že má telo zhuntované
[44] Ak v mojej mladosti zaznelo:„Chceš dostať?“ zásadne sa odpovedalo: „Nie!“, lebo núkalo sa dostanie po papuli…len ma tak napadlo.
[51] Omyl! Hunt pochází z německého Hund čili pes, zatímco „zhuntovaný“ z německého nářečního hunzen – špatně s něčím (někým) nakládat. Ale příbuzná tahle dvě slova jsou.
[63] noo, tak Hunzov ja teda poznám, ale zato nepoznám celú kooopu iných vecí, a ľudí
[48] Dnes už je to minulost, většina horníků musela přehodit výhybku na jinou kolej, když všechny Ostravské šachty zavřeli a některé těžní věže dokonce hbitě ustřelili.
prečo sa po česky povie horník,keď pracuje dolu v dolu
[69] To máš něco podobného, jako když se lidem, kteří hasí hořící barák, říká požárníci. I čeština má svoje půvaby.
[71] Požárníci byli zrušení, místo nich je teď Hasičský záchranný sbor. Ale co by měli říkat Němci, kteří mají Feuerwehr neboli ohňobranu?
Teď jsem potkala na internetu pěknou větu: „Nikdo tam nechodí, protože je tam vždycky narváno.“
