V hamptoncourtském bludišti

Kniha Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) patří k mým oblíbeným a četl jsem ji tolikrát, že ji znám skoro nazpaměť. Nelze se tedy divit, že při návštěvě paláce a zahrad v Hampton Courtu jsme se okamžitě sháněli i po tamním slavném bludišti. Nedalo mi to a zde je příslušná pasáž z oné knihy, doplněná mými poznatky a komentáři.

60-hampton-0

Hampton Court Palace

Harris se mě ptal, jestli jsem někdy byl v hamptoncourtském bludišti. On tam prý jednou zašel, aby jím někoho provedl. Napřed si to bludiště prostudoval podle plánku a zjistil, že je velice jednoduché; až nevtipné mu připadalo – škoda těch dvou pencí za vstupné. Ten plánek, řekl mi Harris, je zřejmě míněn jako kanadský žertík, jelikož ani za mák neodpovídá skutečnosti a jeho účelem je, aby návštěvník zabloudil. Ten člověk, co ho tam Harris vedl, byl jeden jeho bratránek z venkova.

60-hampton-1

Bludiště (vytaženo z naučné cedule)

Plánek bludiště jsme nedostali a ani jsme se po něm po skutečnostech popsaných v knize nepídili. Pozoruhodná je výše vstupného: Z Harrisových dvou pencí vyšplhala za těch 130 let na čtyři libry. Až do Decimálního dne (15. února 1971) čítala britská libra dvacet šilinků po dvanácti pencích, takže prostým vydělením zjistíme, že dnešní vstupné je 480 krát vyšší. Vida, co dokáže inflace.

„Jenom to tu omrkneme, abys mohl vypravovat, žes tu byl,“ řekl mu Harris, „je totiž nesmírně prostoduché. Musíš prostě na každém rohu zahnout doprava. Budeme si tam asi tak deset minut špacírovat a potom půjdeme někam na oběd.“

Nemajíce plánku, zeptali jsme se (pro jistotu dvakrát) dívek v pokladně, jak je to s tím zahýbáním. Svorně tvrdily, že je třeba zahýbat doleva. Podivné, kniha pravila „doprava“, ale uvěřili jsme. Na prvním rozcestí jsme tedy zahnuli doleva a po několika desítkách metrů cestička končila. Děvy byly zřejmě také žertéřky, mezi „left“ a „right“ je proklatě velký rozdíl. Vrátili jsme se tedy a zahnuli doprava. Na dalších rozcestích už jsme však zahýbali doleva a docela se nám to vyplatilo.

Krátce potom, co tam vešli, potkali pár lidí, kteří říkali, že tam jsou už tři čtvrtě hodiny a že už toho mají tak akorát dost. Harris jim nabídl, že jestli je jim libo, mohou jít s ním; právě prý přichází zvenku, vezme to jednou kolem a hned půjde pryč. Ti lidé řekli, že je to od něho moc hezké, přidali se k němu a drželi se mu v patách.

60-hampton-2

Go ahead and turn left!

I my jsme cestou potkali pár lidí (dokonce s dětmi), kteří kráčeli proti nám a poněkud bloudili. Pamětlivi toho, co potkalo Harrise, jsme je však jen pozdravili a dál jsme se nevtírali.

Cestou přibírali různé další lidi, kteří to už chtěli mít za sebou, až posléze shromáždili vůbec všechny návštěvníky bludiště. Lidé, kteří se už nadobro vzdali veškeré naděje, že se ještě někdy dostanou buď dovnitř, nebo ven, že ještě někdy uzří domov a přátele, sebrali při pohledu na Harrise a jeho družinu znova odvahu, připojili se k jeho procesí a blahořečili mu. Harris mi řekl, že podle jeho odhadu za ním muselo jít zhruba dvacet lidí; a jedna žena s děckem, která tam byla už celé dopoledne, si prosadila, že se do něho pevně zavěsí, takový měla strach, že by ho mohla ztratit z dohledu.

Harris zahýbal na každém rohu doprava, ale byl to zřejmě pořádný kus cesty a Harrisův bratránek poznamenal, že je to patrně náramně rozlehlé bludiště. „Ch, jedno z největších v Evropě, “pravil Harris. „To jistě,“ odvětil bratránek, „vždyť jsme už ušli dobré tři kilometry.“

Několik strohých dat: Bludiště bylo postaveno pro krále Viléma III. v roce 1690 a je to nejstarší dochované bludiště v Británii. Navrhli je královští zahradníci George London a Henry Wise. Rozkládá se na ploše zvíci půl akru (20 arů) a délka všech cestiček činí půl míle (cca 800 m).

I Harrisovi se to už zdálo nějak divné, ale pochodoval dál, dokud nepřešli kolem půlky žemle, která se válela na zemi a které si Harrisův bratránek, jak se dušoval, povšiml už před sedmi minutami. „Vyloučeno,“ tvrdil Harris, ale ta žena s děckem řekla „Jaképak vyloučeno!“, ježto prý ona sama tu žemli odebrala svému dítěti a zurovna tady ji, těsně před tím, než potkala Harrise, hodila na zem. A ještě dodala, že by byla nevýslovně šťastná, kdyby ho byla nepotkala nikdy, a vyslovila mínění, že je podvodník. To Harrise rozzlobilo, vytáhl plánek a vysvětloval svou teorii.

„Ten plánek se nám může hodit, copak o to,“ poznamenal kdosi v průvodu, „jen jestli na něm dokážeme ukázat místo, kde právě jsme.“

To Harris nedokázal a navrhoval, že by tedy snad bylo nejlepší jít zpátky ke vchodu a začít znova. Pro tu část návrhu, podle níž se mělo začít znova, nejevil nikdo zvláštní nadšení; ale že by bylo radno jít zpátky ke vchodu, to bylo schváleno naprosto jednomyslně, a tak se všichni otočili a opět se vlekli za Harrisem, tentokrát opačným směrem. Uplynulo dalších deset minut a procesí se ocitlo v prostředku bludiště.

Zajímavé. Ačkoliv jsme bludiště prošli až k východu, do středu jsme se nedostali. Nebo jsme si ho nevšimli.

V první chvíli chtěl Harris předstírat, že to je právě to, čeho toužil docílit, avšak zástup se tvářil nebezpečně, a tak se Harris rozhodl pojmout to jako nedopatření.

Teď měli ostatně pevný bod, z kterého se dalo vyjít. Teď už věděli, kde jsou, znovu vzali v potaz plánek a všechno jim připadalo jednodušší než dřív, i vydali se potřetí na pochod. Za tři minuty byli zase zpátky v tom prostředku.

A pak už se nemohli dostat prostě nikam. Ať se dali kteroukoli cestou, vždycky je dovedla zpátky do středu bludiště. Z toho se časem vyvinulo takové pravidlo, že někteří lidé v tom středu prostě zůstali a čekali na ty ostatní, až se projdou kolem dokola a zase se vrátí k nim. Po nějakém čase vylovil Harris opět ten plánek, ale dav se, jak ho jen zahlédl, velice rozběsnil a radil Harrisovi, aby si z něho udělal natáčky na vlasy. Harris prý se nemohl zbavit dojmu, že poněkud ztrácí popularitu.

Nakonec se všichni zcvokli a snažili se přihulákat zřízence. Ten člověk skutečně přišel, vylezl z vnější strany na žebřík a odtamtud na ně řval pokyny. Ale tou dobou už jim všem vířil v hlavách takový zmatek, že nebyli schopni cokoli pochopit, a tak jim ten člověk řekl, ať zůstanou stát na místě a on že si pro ně přijde. Semkli se tedy dohromady a čekali; a zřízenec slezl ze žebříku a vešel dovnitř.60-hampton-3 Ten žebřík nebo aspoň jeho nástupce je tam dodnes. Chtěli jsme na něj vylézt, abychom vyfotili bludiště z výšky, ale přístup k němu byl zakázán.

Osud tomu chtěl, že to byl zřízenec mladičký a v tomto oboru ještě nevycvičený, a tak se k těm lidem nemohl dostat a nakonec zabloudil sám. Tu a tam ho zahlédli, jak uhání kolem druhé strany toho živého plotu, a on je také párkrát spatřil a pokaždé se jal pádit ještě rychleji, aby se k nim dostal, a oni vždycky čekali asi tak pět minut a ten hoch se pak vždycky znova objevil na stejném místě a ptal se, kde to zase jsou.

Museli tedy počkat, dokud se nevrátil od oběda jeden ze starších zřízenců, a teprve pak se dostali ven.

60-hampton-4

A jsme na konci. Zřízence v boudě nevidět, asi je na obědě. Ještě že jsme nezabloudili a nepotřebovali jeho služby.

My jsme se bez cizí pomoci dostali ven asi po deseti minutách.

Závěrečná poznámka: Pokud nemáte knihu Tři muži ve člunu ve své knihovně, můžete si ji přečíst na netu. Je to však nějaký jiný překlad než znám a jehož text tak krásně interpretuje pan Horníček, takže jsem se rozhodl celý příběh opsat z knihy. Co bych pro vás neudělal. :-)

Komentáre

Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.

lojzo | 26. 7. 2016 Ut 7:12 |   [1]

" takže jsem se rozhodl celý příběh opsat z knihy"
Teda, to muselo dát příšernou práci. … Přitom taková blbost, co? 8-)
Ale nie… Zaslúžiš si aspoň dva Bludišťáky! ;-)

reagovať

Tlustjochweb | 26. 7. 2016 Ut 11:22 |   [2]

Vypravěči bájí odporučují vziti si do bludiště klubko nití.

reagovať

Oby | 26. 7. 2016 Ut 12:31 |   [3]

[1] Myslíš „bludné kameny“ ? Já jsem se v tom ztratila… ;-)

[2] … nejlíp nějaké křiklavé barvy! 8-)

reagovať

Jago | 26. 7. 2016 Ut 12:54 |   [4]

[3] Ne. Bludišťáky jsou takové figurky používané pro počítání skóre v TV soutěžní hře pro mládež zvanou Bludiště. Podle zásluh se uděluje jeden, dva a více bludišťáků. K mému překvapení ta hra stále ještě běží.

reagovať

Oby | 26. 7. 2016 Ut 23:12 |   [5]

[4] Děkuji za informaci, o té soutěži jsem netušila. Pěkná. ;-) Tak to já bych ti za to opisování klidně dala 5 bludišťáků a pivo. :-D

reagovať

quick | 27. 7. 2016 St 10:42 |   [6]

[2]

[3] nebo GPS?

reagovať

Jago | 27. 7. 2016 St 12:00 |   [7]

[6] GPS asi nepomůže, neznáme souřadnice cíle. :-)

reagovať

Oby | 27. 7. 2016 St 12:03 |   [8]

[6] Myslím, že GPS vypravěči bájí neodporučují. ;-)

reagovať

Wicky | 28. 7. 2016 Št 21:13 |   [9]

GPS je k ničemu, v doslovném překladu znamená: GdeProbohaSi
:-P

reagovať

Jago | 28. 7. 2016 Št 22:19 |   [10]

[9] Ostravaci to překladaji ještě drsněji. :-)

reagovať

Oby | 29. 7. 2016 Pia 12:52 |   [11]

Náhodou, od té doby, co jsme jeli do Baltimoru, na GPS nedáme dopustit. Jen si ho člověk musí správně naštelovat. 8-)

reagovať

quick | 29. 7. 2016 Pia 17:49 |   [12]

[11] Máš na mysli směr nebo „aby tě při ztracení rychle našli?“ ;-)

reagovať

Oby | 30. 7. 2016 So 0:01 |   [13]

[12] Mám na mysli, že než jsme GPS vzali do auta, kde jsme mu poručili, kam nás má navigovat, syn s ním něco čaroval doma. Neztratili jsme se ani jednou a dokonce nás GPS na zpáteční cestě neomylně vyvedl z nástrah objížďky, když jsme se v noci blížili k hranici. ;-)

reagovať

Milošweb | 4. 8. 2016 Št 17:35 |   [14]

O Hampton Courtu, Jindřichu VIIII. a bludišti i se zmínkou Tří mužů ve člunu mám na blogu také článek a upřímně řečeno byl jsem z bludiště trochu zklamaný, že jsme tam nijak nebloudili, buď to byla náhoda, anebo Jerome Klapka Jerome hodně přehání.
Ale místo je jinak velmi pěkné a velmi se mně líbilo, víc než třeba hrad Windsor.

reagovať

Jago | 4. 8. 2016 Št 17:39 |   [15]

[14] Windsor ve sice veliký a z dálky malebný, ale uvnitř se nesmí fotit a než tam člověk projde přes bodygárdy, je to o mrtvici. Za mě minimum bodov.

reagovať

SV | 22. 8. 2016 Po 10:59 |   [16]

„My jsme se bez cizí pomoci dostali ven asi po deseti minutách.“ no šikovníci! ;-)

reagovať

Pripojte svoj komentár!

Môžete používať Texy! syntax.

* Hviezdičkou sú označené povinné údaje.


Rubriky

Najnovšie komentáre

Fotogalérie

    Náhodná fotografia

    Prejdite na fotografiu Basilika Sant Apollinare Nuovo,

    Všetky fotogalérie


    Obľúbené adresy



    Služobný vchod