- Zpíváte a překládáte písničky Bulata Okudžavy a zejména Vladimíra Vysockého. Čím vás právě oni dva zaujali?

– Na Okudžavovi se mi líbí především jeho znalý pohled na svět. Zpívá o věcech života – radostných nebo smutných – s chápavým pokýváním hlavy. Nikdy neodsuzuje. Není to přitom nějaká moudrost stáří – napsal už ve dvaceti písničku právě s takovým pokývnutím hlavy. Znalost sama sebe, znalost člověka a toho, co ten druhý dělá, protože on sám je taky takový – to je Okudžava.

S Okudžavou bych se chtěl setkat. S Vysockým – kdyby to ještě šlo – bych se setkat bál. Je to sok, rváč, jiný člověk, než jsem já. Někdy si říkám, že to snad ani není pravda, o čem on dokáže napsat. Tedy dokázal. A jak. Jednou jsem třeba objevil písničku o tom, jak leží člověk v nemocnici s amputovanou nohou. Soused po jedné straně umře a soused na druhé straně operovanému líčí, že mu vlastně měli uříznout i tu druhou nohu, a pacient si stýská: škoda, že ten první umřel, určitě by nebyl tak zlý… V životě by mě nenapadlo napsat takovou písničku. Vysockij ji napsal a je skvělá. Nebo napsal, jak přijde ke své ženské a tam sedí chlap, co s ní předtím žil. Když se znovu setkají, chlap má osm kamarádů na pomoc, ale Vysockij nezaváhá, jde a praští první. Říká – já musel… Takový nejsem. Asi bych se chtěl domluvit. Řekl bych – kluci neblbněte, přece tě nemá ráda, tak co. Dostal bych po hubě, to taky vím. A kdo by měl pravdu?

Okudžavu mám rád, protože je můj, Vysockého mám rád, protože vůbec není můj. Okudžavu můžu zpívat v originále. Vysockého zpívat je těžké, tak si ho překládám a upravuju pro sebe, bojuju s ním…

•

(Zdroj: Brnkání na duši. Práce, Praha 1990. Otázky kládol Jan Dobiáš)