Stoupání z Čertovice na Lajštroch. Krize. Vůbec mi to nejde, vleču se jak šnek a nohy se brání. Navíc jsem špatně odhadl zásoby stravy. Energetické tyčinky jsou sice podpůrné, ale plnohodnotnou stravu nenahradí. Navíc už došly. Tu, kterou mi na Čertovici věnoval košo, nemohu najít. Musím si na Štefáničce nakoupit alespoň nějaké čokolády…

Chata M. R. Štefánika. Vydatná polévka, pamlsky na další část cesty. A káva. Bez té by to dál nešlo. Po krátké přestávce se cítím jak vyměněný. Dívám se na hodinky (na rozdíl od koša si mezičasy nepíšu): Ta chůze zas tak pomalá nebyla. Vzhůru pod Ďumbier a dále na Chopok.

Je půl sedmé večer. V Kamenné chatě pod Chopkom další káva a další pohled na hodinky: Tomu že říkám krize? Čtyři a půl hodiny z Čertovice, tak rychle jsem to nikdy nezvládl! Čeká mne však noční úsek a tam se teprve ukáže. Kam až dorazím za světla? Kde bude nutné zažnout čelovku?

Nebudu kalkulovat dopředu, rychle dál! Vycházím z chaty a málem mě sráží poryv větru. Co to je? Kde se to vzalo? Ze severní strany fouká nepříjemný studený vítr. Musím na sebe hodit poslední vrstvu prádla a jsem zvědav, co budu dělat v noci. Další už nemám…

Dereše. Poryvy větru začínají být nesnesitelné. Co nejvíce se schovávám za hřeben, ale moc to nepomáhá. Sedlo Poľany, výstup na Kotliská. Všude kolem kamzíci. Neuvěřitelné pohledy ke mně, Co tu blbneš? I nám je zima, natož tobě!

Pod Chabencom  jakýsi větrný stín. Úleva. Na Tatry padá tma, na vrcholu už musím svítit. Teď jenom neztratit správný směr. Ne každá vyšlapaná cesta je ta správná a vede mým směrem. GPS neselhává a v těchto chvílích je pomocníkem k nezaplacení.

Zásoby vody, které mám, jsou dostačující, nebudu muset odbočovat na chatu pod Ďurkovou. Jak přišel lojzo na to, že bych mohl být v jednu či ve dvě v cíli? Z Chopku jsem mu telefonoval. Ptal se, zda má v tomto čase čekat na Donovaloch… Kdepak. Do cíle je to ještě hodně daleko.

Latiborská hoľa. Blížím se k úseku, ze kterého mám obavy největší. Oblast Prašivej Chochule (rozuměj: Prašivej a Chochule). Když jsem tu posledně šel, pěkně jsem bloudil. Nemohl jsem najít správnou sestupovou cestu k Hiadelskému sedlu a ztratil jsem tu spoustu času. Navíc je to oblast, kde jsem se několikrát v noci setkal s medvědy.

Medvědi se ovšem dnešní noci schovali před větrem (na Prašivej má už sílu vichřice) a sestupová trasa je nově vyznačena.

Hiadelské sedlo. V něm skříňová Avia, lesníkům nejspíš patří. Obrys zadní plochy skříně je oblepen červenou a žlutou reflexní páskou. Ve světle čelovky tak na mě svítí obrovský červenožlutý obdélník, v první chvíli jsem myslel, že si tu trampové zřídili velkoplošnou projekci…

Bolí mě kolena. Především v sestupech dostávala zabrat a pouze ve stoupání jsou v klidu. Proto se už nesmírně „těším“ na stoupání další. Kozí chrbát. Problém je v tom, že je to nejstrmější výstup celé cesty. Krok po kroku, pomalu stoupám vzhůru. A pomalu počítám, v kolik hodin budu volat lojzovi, aby pro mne přijel. Nechám ho spát co nejdéle. Telefon zapnu až na Kečke…

Domluvil jsem to na půl sedmou. Na Donovaloch jsem však už o šesté. Osmadvacet hodin cesty. Nejrychleji ze tří dokončených pokusů. Je to docela dobré. Pomalu se sunu k místu, kam má přijet lojzo. Tam mne však čeká celý uvítací výbor. I bábovku vzali, nůž, talíře a v termosce kávu. Jsem dojatý, ale po extrémním výkonu to nejsem schopen okamžitě docenit. Všichni se shodujeme na tom, že pojedeme a hostinu uděláme až v Bystrici…

pepa

p.s. no a v cieli nás čakala takáto odmena