Poslední muž na Měsíci

Dnes uplynulo presne 40 rokov od štartu Apolla 17 – doteraz poslednej kozmickej lode, ktorá viezla ľudí na Mesiac. Nazrime teda pri tej príležitosti do memoárov jej veliteľa.

posledni-muz-2Eugene Andrew Cernan je jedným z dvanástich ľudí, ktorí sa dodnes prechádzali po povrchu Mesiaca – presnejšie posledným z nich, ako je zrejmé aj z názvu jeho memoárov. Jeho životný príbeh, ktorý dal dohromady za pomoci spisovateľa Donalda Davisa, sa číta jedným dychom ako napínavý thriller (a na niekoľkých miestach hraničiaci až s horrorom).

Cernan je tak trochu prvým československým kozmonautom (resp. astronautom, lebo tak sa im hovorí v Amerike) – jeho starí rodičia z otcovej strany pochádzali zo severného Slovenska (z Vysokej nad Kysucou), starí rodičia z maminej strany z južných Čiech (starý otec z Borovan, stará mama z Nuzic u Bechyně). Zaujímavé je, že u prvého „oficiálneho“ československého kozmonauta Vladimíra Remka to bolo podobne – jeho otec pochádzal zo Žiliny a mama z Českých Budějovíc.
Počas svojej kozmickej kariéry sa Eugene Cernan zúčastnil troch vesmírnych letov:

  • Gemini 9 (posádka Thomas Stafford, Eugene Cernan) podnikol ako tretí človek v histórii „kozmickú prechádzku“ – výstup z kabíny do voľného vesmíru (a že to nebola prechádzka ružovým sadom, uvidíte pri čítaní nasledujúcich ukážok);
  • Apolle 10 (posádka Thomas Stafford, Eugene Cernan, John Young), poslednom kozmickom lete pred pristátím na Mesiaci, sa dostal až k mesačnému povrchu a od pristánia na ňom ho delilo len 14 kilometrov;
  • a konečne pri lete Apolla 17 (posádka Eugene Cernan, Harrison Schmitt, Ron Evans) strávil viac než tri dni na Mesiaci.

O kozmonautiku sa zaujímam už dávno a pomerne intenzívne a súhlasím s názorom, že pristátie na Mesiaci je doteraz najdôležitejšou udalosťou v dejinách ľudstva.
Mám doma knižiek o kozmonautike dosť – možno aj viac než priemerná okresná knižnica (narátal som ich 61) a niekoľko ďaľších som prečítal, ale ak by som mal úplnému laikovi doporučiť jednu jedinú, bol by to Poslední muž na Měsíci. Je to knižka, v ktorej je všetko namiešané v tom správnom pomere: akčné popisy napínavých kozmických letov aj filozofické úvahy, technické popisy aj emócie, oficiálne úspechy aj drámy a intrigy v zákulisí. A to všetko z „prvej ruky“, pričom Cernan otvorene hovorí aj o vlastných zlyhaniach, zbytočných frajerinách a hlúpostiach.

apollo-17-01

7.12.1972 – Apollo 17: Prvý nočný štart v histórii pilotovanej kozmonautiky.

Takže zopár ukážok – na úvod niečo o technickom vybavení kozmických lodí v druhej polovici šesťdesiatych rokov:

Jednoduše ještě vůbec neexistovalo počítačové vybavení potřebné pro cestu k Měsíci, o přistání na něm ani nemluvě. K mým úkolům v Gemini 9 vlastně patřilo vzít do ruky tužku a gumu, papírový blok, logaritmické pravítko a tabulky a provést některé výpočty nezbytné pro setkání, zatímco Tom měl z okénka zjišťovat polohu hvězd zaměřovacím dalekohledem na pricipu sextantu. Tedy nic převratného oproti tomu, jak určoval svou polohu při cestě do Nového světa Kryštof Kolumbus. Dal bych ruku do ohně za to, že dnes bych mohl vytáhnout běžný laptop, najet na vhodný program v prostředí Windows, spojit se s navigační družicí, naťukat příslušný vzorec a klidně se opřít v křesle, zatímco na obrazovce na bázi tekutých krystalů by naskakovaly přesné hodnoty dráhy letu. Moderní přenosné počítače jsou několiksetkrát výkonnější než největší počítač, který jsme měli na palubě Gemini 9. Tehdy v roce 1966 byly počítače většinou velké jako kráva, slavné Silicon Valley v Kalifornii bylo dosud krajem farmářů a geniálnímu strůjci úspěchu firmy Microsoft Billu Gatesovi bylo pouhých deset let.

apollo-17-04

Eugene Cernan na palube lunárneho modulu po mesačnej vychádzke – umazaný od mesačného prachu.

Niečo o výstupoch do otvoreného vesmíru:

Otázku, zda Sověti po Chruščovově svržení neztratí tah na branku, rázně zodpověděl start Voschodu 2 18. března. I tato loď byla konstruována jako velká ocelová koule na kuželky, ale z jedné strany z ní trčela mohutná zasunovací trubice poněkud připomínající ohromnou hadici od vysavače. Ta podivná věc byla na obou koncích vybavená příklopkami a díky nim sloužila jako vzduchová komora. Kosmonaut Alexej Leonov, jeden z nejodvážnějších chlapíků, kteŕí chodí po našem světě, si natlakoval primitivní skafandr (dokonce si při tom vypomohl obyčejnou gumovou páskou), otevřel průlez kosmické lodi, nasoukal se do oné trubice, zavřel za sebou průlez a vypustil vzduch z komory. Když ji otevřel na druhém konci, vystřelil ven jako špunt. Leonov se pak po dvanáct minut pohyboval ve volném kosmickém prostoru a stal se tak první lidskou bytostí, která něco takového dokázala.
Teprve po mnoha letech jsme se dozvěděli, že než se narval zpátky do Voschodu, málem zahynul. Když se totiž do onoho chobotu hlavou napřed zasunul, uvízl v něm a nemohl se obrátit, aby zavřel vnější vzduchotěsný poklop, který se musel neprodyšně utěsnit – jinak nebylo možné napustit vzduch do komory a otevřít průlez do kabiny kosmické lodi. Teprve když si Alexej částečně vypustil vzduch ze skafandru, podařilo se mu pohnout z místa, udělat všechno, co bylo třeba, a protáhnout se zpátky do bezpečí. V každém případě nám to Rusové zase natřeli.

apollo-17-02

Východ Zeme nad mesačným povrchom. Pohľad z paluby Apolla 17.

Pak jsme si navzájem pomohli hermeticky uzavřít přilby, zavřeli průzory, přes hedvábné rukavice jsme natáhli těžké svrchní a natlakovali jsme dosud měkké skafandry, jež nám kolem těla náhle ztvrdly na kámen. Když jsem si skafandr napumpoval na tlak 25 kilopascalů, ožil vlastním životem a natolik ztuhl, že se vůbec nechtěl ohýbat. Ani v lokti, v koleni, v zápěstích, prostě nikde. Jako bych se od hlavy po paty navlékl do vytvrzené sádry.
Můj unikátní skafandr byl tak nepoddajný z velice dobrého důvodu. Astronaut uvnitř kosmické lodi nepotřeboval tak dokonalou izolaci jako někdo, kdo měl vykonat kosmickou procházku. Tam venku, kam jsem se chystal, dosahovala teplota nefiltrovaného slunečního záření mnohonásobku hodnot na nejžhavější pozemské poušti za pravého poledne a naopak noční chlad byl schopen zmrazit ocel tak, že zkřehla jako sklo. Bez té soustavy ochranných vrstev bych se mohl v mžiku upéct jako kuře nebo na kost zmrznout.
(…)
Jediné spojení se skutečným světem mi poskytovalo spojovací lano, kterému jsme říkali had, a to se rozhodlo dát mi pár lekcí z Newtonových pohybových zákonů. Sebemenší můj pohyb pokaždé ovlivnil celé tělo, proběhl lanem a uštědřil drcnutí kosmické lodi. Nechtěně jsme si začali hrát na práskání bičem, na jednom konci hada byl Tom uvnitř kabiny, na druhém já venku.
Vzhledem k tomu, že jsem se při pohybu neměl o co opřít a stabilizovat svoji polohu, úplně jsem nad sebou ztratil kontrolu, převracel jsem se a motal na všechny strany. Když jsem dosáhl konce lana, škublo to se mnou zpátky jako při bungee-jumping a had mě začal ovíjet, jak se pokoušel obnovit svůj původní tvar. Jěště jsem vůbec nic neudělal a už jsem v tom zápolení prohrával. Nikdo mě dopředu nevaroval, jaké obtíže mě čekají – jednoduše proto, že všechno, co jsem teď dělal, bylo úplně nové. Už nyní jsem se ocitl za hranicí Whiteových a Leonovových zkušeností, vstupoval jsem na neprobádané území. Tohle ještě v dějinách nikdo nezkusil.
Připadalo mi, jako bych zápasil s chobotnicí. Spojovací lano se probudilo k vlastnímu životu, svíjelo se ve spirálách jako stuha a pokoušelo se mě polapit. (…) „Vůbec se nemůžu dostat tam, kam chci,“ hlásil jsem zlostně Tomovi. „Ten had je všude kolem mě.“
Už nyní jsem vytvořil nový rekord v délce pobytu mimo kosmickou loď a potřeboval jsem si trochu odpočinout. Přidržel jsem se nevelkého madla a přitáhl jsem se zpět k otevřenému průlezu s pocity bezmála utopeného neplavce, jemuž se podařilo vyškrábat na pláž, v tomto případě titanovou. Teď jsem měl konečně stabilní polohu a zhluboka jsem se nadechl, což vzápětí doprovodilo poctivé krknutí. Pálčivá chuť oné nakládané okurky, kterou jsem zhltal na poslední skrečovací párty před pěti dny, se vrátila a rozhodla se mě pronásledovat až do konce mé vesmírné procházky.
(…)
Jen s velkými těžkostmi jsem teď viděl na věci kolem sebe, ale teprve postupně jsem si uvědomoval, že to není jen tmou. Dřel jsem tak tvrdě, že umělé prostředí vytvářené ve skafandru jednoduše nestačilo absorbovat všechen oxid uhličitý a vlhkost, jež jsem vydával. Výhled přilbou byl rozmazaný jako přes čelní sklo auta za zimního rána, a tak jsem ohlásil Tomovi: „Průzor se mi určitě zamlžuje.“ (…)
Práce byla víc než těžká, lapal jsem po dechu a srdeční tep se mi už vyšplhal na 180 úderů za minutu. Vzhledem k tomu, že hledí bylo zevnitř zamlžené a pochopitelně jsem si jaksi nemohl sundat přilbu a otřít si je, jediná možnost byla přejíždět po vnitřku helmy nosem ve snaze udělat si malé okénko, kterým bych mohl aspoň něco vidět.
(…)
Z Edovy zkušenosti jsme věděli, že vecpat se zpátky do kabiny je pěkný oříšek. Ed nám možná neměl říkat, že je to těžké, spíš že je to ksakru takřka nemožné. Jestliže byl astronaut vyšší než 175 centimetrů, nemohl se v maličké kabině vzpřímit, aniž se praštil do hlavy. A já jsem dokonce i bez přilby měřil 183 centimetrů. což znamenalo, že se budu muset nějak zmáčnout, abych se vůbec dostal dovnitř. Taky jsem byl vyčerpaný a měl jsem na sobě ty ocelová kaťata. (…) Tápal jsem naslepo prsty po průlezu. „Nic nevidím,“ hlásil jsem Tomovi, když jsem se pokoušel rozeznat cokoli povědomého. Mé šmátrající ruce v rukavicích nakonec přece jen sevřely okraj průlezu, otevřel jsem ho, obrátil jsem se a nasoukal dovnitř nohy. Tom, který mezitím svinul spojovací lano, se teď po mně natáhl, popadl mě za kotník, aby mi poskytl oporu, a konečně zastavil můj beztížný balet.
Jenomže jsem v tu chvíli kopl do fotoaparátu Hasselblad, kterým Tom dokumentoval můj výstup do volného prostoru. Aparát mi proplul před očima a pokusil jsem se ho zachytit, jako bych lapal po zkaženém míčku při baseballu. Zasáhl jsem přístroj hřmotnou rukavicí, a protože už jsem neměl dost sil, abych udržel dostatečně natažené prsty a pevně ho zachytil, rotující foťák odletěl do prázdna. S ním byly pryč i moje snímky. Ještěže jsme zachránili aspoň filmovou kameru.
Když jsem zahájil své strašidelné úsilí nacpat se do kosmické lodi, přelétali jsme nad Atlantikem. Tom mě držel za nohu a nepoddajný skafandr se mnou zápasil jako živá bytost. Snažit se ho ohnout bylo jako pokoušet se složit nafoukaný záchranný člun. Tom mi nemohl pomoci o nic víc než tím, co právě dělal, a nikdo jiný dalši po ruce nebyl, takže jsem musel se skafandrem a lodí bojovat sám. Ztěžka jsem funěl námahou, ale pořád jsem musel dávat pozor na to, co říkám, protože doktoři byli stále na příjmu.
Kousek po kousku jsem se sunul níž a donutil jsem nohy, aby se přikrčily do jakéhosi kachního posedu. Tom mě stále přidržoval za nohu na sedadle o profilu písmene L. Pokud by teď povolil v domnění, že se mi tak snáze podaří nacpat nohy do škvíry pod sedadlem, odletěl bych pryč, a tak jsem se za každou cenu snažil skrčit. Rval jsem tělo níž a stehny mi projížděla mučivá bolest. (…) Bylo to horší než se pokoušet nacpat korkovou zátku zpátky do lahve od šampaňského. (…) Nacpal jsem se rameny pod úroveň průlezu, natísnil jsem se dolů tak silně, jak to šlo, ohnul jsem záda a schoulil hlavu v nemožném úhlu a zatáhl jsem příklop. Zarazil se o vršek mé přilby a nezavřel se. Zatraceně! Pořád jsem nebyl dostatečně nacpaný uvnitř.
Tom se natáhl a pravou rukou uchopil rukojeť připomínající násadu od smetáku s připnutým řetězem, s jejíž pomocí mohl taky tahat a přiklápět dál můj průlez, a s bouchnutím ho stlačil zase o pár centimetrů níž. Příklop se tak zachytil o první zub uzavírací západky, což bylo dobré, ale já jsem to teď měl ještě zložitější. Byl jsem namačkán do té míry, že už jsem se nemohl víc ohnout, a ta prokletá dvířka pořád ne a ne bezpečně zaklapnout. Další zkroucení a ucítil jsem pronikavou bolest. Tělo jsem prostě neměl stavěné na to, aby se mohlo poskládat jako list papíru.
Konečně západky zaskočily a já jsem zacloumal rukojetí, až se průlez uzavřel natolik spolehlivě, že nemohl znovu odskočit. Před očima se mi zatmívalo bolestí a skafandr mě nadále držel ve strnulé poloze. Nemohl jsem vytáhnout nohy, jež jsem měl stále namačkané pod sebou, nemohl jsem už víc snížit horní část těla a kolena jsem měl znehybnělá, těsně nacpaná zespodu pod přístrojovou deskou. Další cvaknutí. Nové úsilí, další zvuk uzavírajícího se ozubeného ústrojí. Skřípěl jsem zuby. Dosud jsem neměl žádné zlomené kosti, i když nevím proč. Takovou bolest jsem dosud nepoznal. Naposledy jsem pootočil rukojetí – a průlez se konečně bezpečně uzamkl.
Dnes snad už mohu přiznat, že jsem brečel, ale jen Tom ví, jaké to doopravdy bylo. „Tome,“ zašeptal jsem na našem soukromém vnitřním okruhu. Prostupoval mě pocit smrtelně raněné oběti. „Jestli rychle nenatlakujeme kabinu a já takhle budu muset zůstat do konce letu, chcípnu!“ Už jsem nemohl dál zůstat uvězněn v té děsivé pozici. Nemohl jsem do plic nabrat vzduch, před očima mi tančily skvrny a celým tělem mi prostupovala neskutečná, bodavá agonie. Byl jsem na pokraji bezvědomí.
Tom nezaváhal ani okamžik a syčení proudícího kyslíku, který znovu naplňoval loď, bylo tou nejkrásnější hudbou, jakou jsem kdy slyšel. S narůstajícím tlakem v kabině začal skafandr milosrdně povolovat. Když jsem mohl pohnout nohama, s bolestí jsem si rozmotal chodidla a narovnal trup. Konečně se mi podařilo zapadnout do mého malého sedadla.
Sundal jsem si přilbu a nadechl se slaďoučkého kyslíku. Obličej jsem měl rudý jako ředkvička a Tom se při pohledu na mě úplně zděsil. Jedno z železných pravidel, které jsme se učili při výcviku, znělo, že za žádných okolností se uvnitř kabiny nesmí rozptýlit voda, protože volně poletující vodní kuličky by mohly přivodit zkrat elektricjých obvodů. Tom nezaváhal. Popadl hubici připojenou k vodní nádrži, namířil ji na mě jako pistoli a několikrát mi do rozpálené tváře proudem stříkl chladivou tekutinu.
(…)
Jakmile jsme se trochu dali dohromady, směli jsme po zbytek dne odpočívat a byl jsem za to opravdu vděčný. V životě jsem necítil takové vyčepání, a když jsem si sundal rukavice, ruce jsem měl nateklé a chyběli na nich celé kusy kůže, sedřené kovovými manžetami skafandru. Ale v těch chvílích jsem byl tak povznesený z pouhé skutečnosti, že jsem naživu, že mi na pár pruzích odřenin do živého masa nezáleželo.

apollo-17-03

Harrison Schmitt a Challenger – lunárny modul Apolla 17 – na mesačnom povrchu.

A teraz o problémoch:

  • za prvé – spoločenských:

Na Tchaj-wanu uspořádal generalissimus Čankajšek oficiální večeři pouze pro dvanáct lidí, a jeho žena byla bohužel zrovna nemocná a nemohla se akce zúčastnit. Byl tak maličký, snad jen něco přes metr dvacet, že mu generál Joe Stilwell za druhé světové války říkal Cvrček. Generalissimus se po většinu večera nehnul ani na krok od mojí manželky Barbary, měřící 168 centimetrů, jež na sobě měla žluté večerní šaty s hlubokým výstřihem. Čankajškovy vyvalené oči bez ustání zalétaly vodorovně vpřed na její exportní americké poprsí a viceprezident Ted Agnew si z ní pak po celý zbytek večera dělal šoufky, že málem způsobila mezinárodní incident.

  • za druhé – rodinných:

Jenže zatímco pro nové astronauty bylo všechno naplánováno do nejmenších podrobností, NASA neměla žádnou příručku o přežití pro naše manželky. To byla strašlivá chyba a naše rodiny za ni platili vysokou cenu. Domnívám se, že NASA vycházela z toho, že jde většinou o rodiny vojenské, zvyklé na dlouhá období odloučení a přísně vymezené podmínky služebního života – že naše manželky se už přímo historicky naučily vyrovnávat se se všemi souvisejícími obtížemi. A to byl omyl.

  • a za tretie – zdravotných:

O několik týdnů později mě při jedné z běžných zdravotních prohlídek zkoumal náš letový lékař přidělený pro Apollo 17, bezvadný chlapík Chuck La Pinta, a zjistil mi nějaké infekční onemocnění prostaty. Chuck byl skutečná lékařská anomálie, a tak hned nevyskočil, neběžel žhavit telefony a všechny kolem plašit hlášením, že nejsem v pořádku. Místo toho o tom nikomu neřekl ani slovo a ve vší tichosti se pustil do práce, aby problém vyřešil.
(…)
A tak jsem strávil pěknou řadu jiter tím, že jsem podstupoval masáž prostaty prsty letového lékaře, což byla pro kosmického hrdinu vskutku zahanbující situace. Ale jakkoli to byla trapná a trochu ponižující zkušenost, nedovolil jsem, aby mě něco takového na mé cestě k Měsíci zastavilo.
La Pinta dovedl svůj léčebný plán ještě o kus dál. „Víš co, Geno? Od teďka až do startu si nedáš žádnou kávu, žádný čaj, ani jedno pivo. Žádnej chlast… a chci, abys měl spoustu sexu.“ Přesně takové žertování bylo pro něj typické, když se snažil odlehčit situaci.
Rozhodl jsem se, že na jeho blufování navážu. „Mohl bys mi to dát písemně?“ zeptal jsem se a La Pinta bez mrknutí oka vytáhl bloček s recepty a naškrábal, že na příkaz ošetřujícího lékaře mám předepsánu „spoustu sexu“.
„Fajn, Chucku,“ odvětil jsem. „A kde bych to mohl sehnat?“

apollo-17-05

America – veliteľská sekcia Apolla 17 – z paluby Challengeru.

A na záver niečo z neľahkej prípravy na kozmické lety.

Jedinečnou součástí přípravy byl nácvik přežití v pralesních a pouštních podmínkách. Brali jsme to jako nezbytnost, mohlo se totiž klidně stát, že bychom se netrefili do cílové oblasti přistání – i když taková myšlenka zrovna nepodporovala přesvědčení, že NASA má vždy pevně v rukou to, kde se její kosmická loď dotkne Země.
V březnu (…) vrtulníky rozhodili nezkušené astronauty po vlhké panamské džungli. Vysazovali nás vždy po dvojicích. Měli jsme s sebou jen minimální vybavení pro nejnutnější přežití, pouze to, co bychom měli k dispozici při skutečném kosmickém letu, a museli jsme se téměř týden živit jen tím, co na místě najdeme.
Samozřejmě nám dali pokyny, jak si při tom máme počínat. Jednou z možností bylo porazit palmu a odseknout její vrcholek, abychom pronikli ke šťavnaté a chutné dřeni, která se obvykle přidává jen do salátů v drahých hotelech. Během oněch několika dnů v Panamě jsem této delikatesy spořádal tolik, že se na ni od těch dob nemohu ani podívat.
(…)
S Donnem Eiselem jsme objevili pramen, takže jsme měli zdroj pitné vody, postavili jsme si přístřešek, konce padáků jsme uvázali ke stromům a získali jsme tak závěsná lůžka. Varovali nás, abychom nespali na zemi. Z klády jsem si vytvořili provizorní stůl, opřený o pařez palmy mezi námi. Uprostřed noci nás náhle probudil jakýsi vzdálený bzučivý hukot, trochu připomínající letíci včelí roj. Zírali jsme do tmy, hluk sílil, byl slyšet stále blíž a měnil se v pronikavý rytmický zvuk, jako by se vlhkým listovím prodíralo stádo nějaké zvěře. Co to sakra je?

Keď som tento článok publikoval prvýkrát u Sharkana, na tomto mieste som skončil a nechal čitateľov hádať, co to sakra bylo. Ale keďže tam chodilo (a sem pravidelne chodí) množstvo fanúšikov kníh Otakara Batličku, správna odpoveď sa objavila rýchlo – aj keď si už nepamätám, či sa víťazom stal Karel alebo Jago. Vychutnajme si však, jako to popisuje Cernan:

Popadli jsme baterky – a spatřili jsme čelo ohromného koberce mravenců hrnoucích se spod stromů, zmítající se masu hmyzu, která pokryla všechno, co jí stálo v cestě – miliony chňapajících, hlasitě a bez ustání hryzajících kusadel. Koberec postupoval vpřed a požíral všechno, čeho se dotkl. Teď procházel přímo mezi Donnem a mnou. Když se mravenci dostali k našemu stolku, pokračovali po něm vzhůru a přes pařez. Úplně pokryli jeho nohy a desku. Tisíce mravenců po něm postupovali jako po mostě. Velký pavouk, který si udělal síť v koutku pod kládou, se náhle ocitl v obklíčení. Pokusil se před nebezpečím uniknout na vlastním vlákně, ale spadl do postupující masy na zemi a zmizel. Zůstali jsme s Donnem naprosto potichu. Neměli jsme kam uprchnout, mohli jsme se jen modlit, aby byla padáková lana, jež nás držela nad zemí, dost pevná. A mravenci se hrnuli dál. Trvalo deset minut, než se rozvlněný konec obludného koberce opět ztratil v džungli. Za ním zůstal holý, přes tři metry široký pás vedoucí přímo přes naši mýtinku. Nezůstal v něm ani lísteček, ani stéblo trávy a na našem hrubém stole nezbyla žádná kůra. Nohy a kusadla hmyzu dřevo dohladka vyleštili. Ve svých závěsných vacích jsme naslouchali, jak armáda mravenců hryže a hryže a pochoduje do dáli – neomezení vládci džungle.

Takže sme sa z Mesiaca šťastne vrátili na matičku Zem – a tu pre dnes aj skončíme. ;-)

Komentáre

Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.

SV | 7. 12. 2012 Pia 12:57 |   [1]

ufuf! no chudák! kávu mu zakázali!

reagovať

SV | 7. 12. 2012 Pia 12:59 |   [2]

.....kozmickej lode, ktorá viezla ľudí na Mesiac.
to znie, akokeby ich tam viezla na výlet ;-)

reagovať

SV | 7. 12. 2012 Pia 13:01 |   [3]

no a ako tak čítam (skwelle napísané!) tak to teda žiadny výletík nebol! x krát sa mohol zachloštiť, napr. keď s ním to lano plieskalo o loď (to je inak dosť zvláštne, že sa to volá „loď“)

reagovať

SV | 7. 12. 2012 Pia 13:11 |   [4]

.....kopl do fotoaparátu Hasselblad
ach nie, zrovna do takéhoto.....

reagovať

lojzo | 7. 12. 2012 Pia 13:17 |   [5]

[4] Čo mal robiť, keď iný tam nemal? ;-)

reagovať

SV | 7. 12. 2012 Pia 13:28 |   [6]

reagovať

Karel | 7. 12. 2012 Pia 18:54 |   [7]

Tady se někdo inspiroval Batličkovým textem… ;-)

reagovať

Karel | 7. 12. 2012 Pia 18:55 |   [8]

Díky. Jako vždy zajímavý článek. :-)

reagovať

Ďuri | 8. 12. 2012 So 11:59 |   [9]

No u nás so sexom na recept by problém nemal, veď celé zdravotníctvo je jeden veľký bordel!

reagovať

fialka | 8. 12. 2012 So 13:44 |   [10]

Vida, opravdu zajímavá kniha. Zdá se mi to mnohem lepší než to o tom Apollu – 13? – jak je o tom ten film.
Ale jak moc se tyto skutečné zážitky liší od těch vymyšlených ve scifi knížkách, že? I když bych určitě kritizovala autora za koninu, že že neudělá průlez tak široký, aby se v něm astronaut otočil, nebo tam nedal zavírání průlezu na čidlo, automatiku atd. Výlet do vesmíru stojí neskutečné peníze a v lodi nejsou náhradní baterie a filtr do vzduchoteniky. O zlomyslném záchodu ani nemluvím.

reagovať

lojzo | 8. 12. 2012 So 17:28 |   [11]

[10] K tomu prielezu: Celý ten let Voschodu 2 s prvým výstupom do vesmíru bola totálna improvizácia. Keď Američania oznámili, že chystajú výstup astronauta do voľného vesmíru, rozhodli sa Rusi, že ich musia predbehnúť. Problém bol, že mali k dispozícii len jednomiestnu kozmickú loď Vostok (takú, v akej letel Gagarin a po ňom ďalší piati kozmonauti). takže do nej po drobných úpravách napchali dvoch kozmonautov (pri predchádzajúcom lete dokonca troch, ale to je iný príbeh) – z toho jedného v skafandri pre výstup von (druhého len v ľahšom type skafandra).
Američania mali výstup vymyslený tak, že kozmonauti otvoria „dvere“, čím dehermetizujú celú kozmickú loď (pričom všetok vzduch unikne), no ruské prístroje neboli skonštruované na prácu vo vákuu (teda hlavne pri takých nízkych teplotách, aké vo vesmíre sú), takže museli vymyslieť akúsi „predsieň“, ktorá umožní vzduch (a teplotu) v samotnej kozmickej lodi uchovať. Vyriešili to pridaním nafukovacej prechodovej komory v vstupnému prielezu (ktorý bol na boku kozmickej lode, takže komora musela byť čo najmenšia – aj tak na rakete vznikol čudný pľuzgier ;-) ). Vyšlo to – ale o povestný chlp.

reagovať

kety | 9. 12. 2012 Ne 14:05 |   [12]

[11] Ten divný plyskýř se mi na fotce identifikovat nepodařilo.
To víš, Rusi byli vždycky velkorysí – člověk sem, člověk tam. Pokud by to nevyšlo teď, náhradníků by se našla spousta…
Díky, lojzo, za zajímavé čtení a další rozšíření obzorů! ;-)

reagovať

fialka | 10. 12. 2012 Po 17:41 |   [13]

Přes veškerou improvizaci je ruské řešení rozumnější. Loď bez přechodové komory je jako byt bez předsíně. Copak Amíci nečtou ani vlastní scifi?
Takže dík, lojzo.

reagovať

kety | 10. 12. 2012 Po 18:20 |   [14]

[13] Namále měli oba… Američan i Rus.

reagovať

lojzo | 14. 12. 2014 Ne 23:57 |   [15]

Presne pred 42 rokmi urobil Eugene Cernan doteraz posledné kroky na Mesiaci. V týchto topánkach (či presnejšie návlekoch).

reagovať

kety | 16. 12. 2014 Ut 23:35 |   [16]

[15] Věříš, že něco podobně příšerného jsem kdysi měla na zimu? :-) A nějak instinktivně jsem těm sněhulím říkala měsíční boty… Možná jsem tyhle už někdy dřív viděla a nějak mi ulpěly v podvědomí…

reagovať

quick | 18. 12. 2014 Št 22:45 |   [17]

[15] Vyklepat měsíční prach z obuvi své se jen tak někomu nepovede. ;-)

reagovať

lojzo | 18. 12. 2014 Št 23:27 |   [18]

[17] Doteraz sa takých nazbieral rovný tucet. ;-)

reagovať

lojzo | 18. 12. 2014 Št 23:30 |   [19]

Inak tie návleky astronauti pred štartom z Mesiaca vyhadzovali von (= nechávali na Mesiaci). Pokiaľ viem, tak len Cernan so Schmittom, teda posádka Apolla 17, doviezli tie svoje späť na Zem.

reagovať

lojzo | 16. 1. 2017 Po 21:22 |   [20]

Gene Cernan dnes vo veku 82 rokov zomrel. :-(

reagovať

Oby | 16. 1. 2017 Po 23:17 |   [21]

Další… :-(

reagovať

SV | 17. 1. 2017 Ut 7:43 |   [22]

reagovať

Pripojte svoj komentár!

Môžete používať Texy! syntax.

* Hviezdičkou sú označené povinné údaje.


Rubriky

Najnovšie komentáre

Fotogalérie

    Náhodná fotografia

    Prejdite na fotografiu Zámořský betlém od Oby

    Všetky fotogalérie


    Obľúbené adresy



    Služobný vchod