Město Jeho zubu – Kandy, ležící v absolutním centru ostrova. Výlet rozdělen nocí na poloviny a noc ve starobylém hlavním městě v hotelu vysoko položeném na vyhlídce nad městem.Dostatečně varováni před opičími zlodějkami, nechodit na balkon a už vůbec ne si nechat na noc ten balkon otevřený. Všetečné opičky zvyklé na turistickou stravu odnesou vše, včetně fotoaparátů, svršků, peněženky i s pasem.Poučena a vyzbrojena fotoaparátem a malými žlutými srílanskými banánky vonící po citronech, jsem marně čekala dlouho po půlnoci na malé zvědavé, mlsné opičky. Prý je jich plné město a vlastně celý ostrov. Ještě jsem žádnou neviděla, nevadí, snad se poštěstí. Vždyť ráno vyrážíme přes džungli ke Lví skále v Sigiríi. Vlhkou silničkou stoupáme do mírného kopečka a pak už je tu jen rovina.

Kolem se zdvíhají, kamsi do nedohledna, obrovské velikány stromů, opletené liánami, které nad námi uzavírají přírodní tunely. Prohánějí se v nich opice i levharti. Dáváme si malinkou zastávečku v džungli – zvanou fotostop. „Pozor na hady“, varuje průvodce . Přece jen mi to nedalo, abych se kousek neprošla jednou ze steziček do nitra vlhkého pralesního šera. Hadi – nehadi. Jako ve snách usedám zpět na svoje zadní sedadlo v autě. Je to jako pohádka, jenže my teď stojíme před žíhaným, rudohnědým masivem. Kolem je nádherný zelený park, chráněný hradbami. Umělá obdélníková jezírka s balvany a rákosím. Míříme přímo k fascinující skále, kterou někteří geologové přirovnávají k australskému Ayers Rocku. Obrovská skála dominuje široširé, bažinaté rovině. Vládce Kassapa dal masív upravit do polohy ležícího lva. Dodnes zůstaly zachovány ony obrovské lví tlapy na úpatí – jediný dráp je větší než já!

Zmocňuje se mě závrať, když stoupám kolmo nahoru, do výšky dvou set metrů dlouhých ocelových žebřících, z nich část je pozůstatkem vysloužilých železných schodů z londýnského metra.

A tady jsem poprvé viděla divoké malé plyšové opičky v barvě kávy silně ředěné mlékem. Úžasně pohyblivé, rychlé a vůbec nebojácné. Nedokážu si vysvětlit, proč mě v tu chvíli napadlo malou milou opičku spontánně pohladit po celých zádíčkách, když nemám potřebu hladit ani domácí zvíře. Asi zkrat z krásy okolo…
Musíme si prý dávat pozor – říkal průvodce – ty opice prý jsou strašně drzé a kradou.

Informace přišla pozdě. Pohlazený opičák zavřeštěl, bleskově se ohnal a ještě skočil, ale už ne po mně, protože já byla taky rychlá… a hodně. Okamžitě jsem zacouvala. Pani, která šla za mnou nesa si igelitovou tašku s nenačatou 1,5 litrovou lahví vody, aby vydržela nápor tropického slunce na nechráněné hoře, nečekala výpad vzteklého a vylekaného opičáka a o tašku s lahví přišla.Také přišla k velkému úleku. Nejen, že byla ve sloním sirotčinci Pinewale poražena podrážděným slůnětem do mazlavého bláta, či co to bylo, v rajském parku Peredaniya na ni z keře spadl černý škorpión velikosti malé ještěrky, ale tady ji ještě napadne opice! Prostě smolařka.

Opičák zkušeným pohybem roztrhl igelitovou tašku, uklidněně si zuby pomohl otevřít uzávěr a v klidu začal pít. Byla jsem tak překvapena, že jsem ani fotit nestačila. Než jsem zvedla ruku, že přece něco nafotím, drzoun s lahví zmizel v korunách stromů. Vždyť to musí být pro takového malého makaka pěkná tíha… zírám za ním nevěřícně. Najednou jsou opice všude, ale po zážitku z nich mám taky větší respekt. Rozhlížím se, aby mi neskočila za krk, když tu ve větvích stromu něco zahlédnu. Ne, makak to nebyl. Možná levhart, kteří tu žijí také zcela divoce? Pomalu přikládám fotoaparát k oku, hledáčkem přibližuji… a opět zírám nevěřícně. Vždyť je to Hulman. Hulman posvátný, žijící pouze na Srí Lance a někde v zoologických zahradách. Nádherná opice, velice plachá a úžasně rychlá. Známá svojí trpělivostí, kdy vydrží třeba hodinu bez pohnutí, když se bojí. Černostříbřitá s trojúhelníkovitou hlavičkou a s šedými konci černých chlupů okolo ní vytváří nádech přízračnosti. Bojácně objímá větev a přes list na mě vykukuje jedním okem a já ani nedýchám a dívám se na ni také jedním okem fotoaparátu. Ani nevím, kdy jsem stiskla spoušť. Ještě jsem se na to vzácné a nádherné zvíře chtěla podívat, ale když jsem dala od oka pryč foťák, hulman byl také pryč. Posvátná opice Srí Lanky – nezdálo se mi to? Přesto, že bylo vedro, naskočila mi husí kůže. Nevěřícně jsem se dívala střídavě do fotoaparátu a do korun stromů. Nezdálo, mám ji vyfocenou, sice trochu rozmazaně, ale mně to nevadí.