Nedeľná chvíľka poézie - Josef Kainar

Básnik a jazzman Josef Kainar je ďalšia z veľkých rozporuplných postáv československej poézie. Narodený v roku 1917 v Přerove, po rozvode rodičov ostáva žiť s otcom, ale s jeho novou manželkou si nerozumie. Už v mladosti evidentne mal citlivú dušu básnika – ako sedemnásťročný rieši nešťastnú lásku pokusom o samovraždu (našťastie sa len postrelil). Poéziu začína publikovať v devätnástich.

paličky prší na bubny
blýská se ocel na časy
zrezaví v pochvě váhání
ten kdo meč netasí
(úryvok z jeho prvej publikovanej básne Pochod villonovců)

Po maturite v roku 1938 začína študovať filozofiu na UK, keď Nemci vysoké školy zatvoria, pracuje na železnici (iste vďaka otcovi, ktorý bol inšpektorom železníc) v Řepišti pri Ostrave. Začína sezónne pôsobiť aj ako gitarista a huslista tanečného orchestra. Popri tom prekladá (či skôr adaptuje) texty amerických swingových autorov a bluesmanov – čo samozrejme v Protektoráte oficiálne príliš vítané nie je; poslucháčov a ohlas nachádza hlavne v trampskej komunite.


Já vrátím se zpátky

Povídá se povídá
že každá hůl dva konce má
na jedný je dálka cesty
a na druhým jsem já

Jdu silnicí kradu třešně
pojídám svůj krajíc
Z brázdy vyběh' směšný zajíc
no a já se vracím domů…

Já vrátím se zpátky do své Virginie
Svět je mdlý meloun a zraje pro cizí
Tam na plantážích se kouzelně žije
Slunce je velký a nikdy nemizí

Za starou fordkou já rád hodím si karty
Když starý otrokář šel sypat kuřatům
Vrátím se zpátky a vrátím se brzy
Mám malý boty a všechno mě mrzí

Za starou fordkou já rád hodím si karty
Když starý otrokář šel sypat kuřatům
Vrátím se zpátky a už jsem to vyčíh'
že i réva v kopcích mi ukazuje jih

 


Miss Otis lituje

Miss Otis lituje
že nemůže přijít na lunch
Zajisté bude ráda
že vám ji omlouvám
V celém bytě je protivný průvan
je tu dav kouřících lidí od novin
Madam, miss Otis lituje
a z koupelny je cítit plyn

Když jsem přinášel jak obvykle v osm
ranní čaj
Byt byl podivně tichý
já jsem se v něm bál
Někdo zapomněl v předsíni zhasnout
světlo jistě hořelo po celou noc
Madam, miss Otis lituje
a nikdo nepřišel na pomoc

Smutek nevyvětrá
tak lehce jak svítiplyn
Odejdu někam na jih
kam bych se jinam dal
Nikde nenajdu tak sladkou službu
nikdy po nikom už nebudu tak sám
Madam, omluvte miss Otis
jak já vám ji omlouvám

 

 

Trochu v hlavě mám

Trochu v hlavě mám
chodím sem a tam
bloudím courám
Chodím po Zlíně
voním po víně
zpívám líně

Pane strážníku
ta trocha povyku
to nic není
to mívám ve zvyku
Vždyť sám Alláh ví
že život bez láhví
je zlý prázdný

 

Odjakživa mě to vábí

Odjakživa mě to vábí
Potkat královnu ze Sáby
Říct jí Ruku líbám missis
Co dělá starej Šalamoun
a rébusy

Dal bych zas to třeba bůr
Potkat madame Pompadour
Výstřihy jsou dávno v krizi
Už to nejde dál
Už jsou z nich
striptýzy

Aspoň tak na pár vteřin
Vrátit se k pradědům
Já na to pevně věřím
Jednou to možná dovedu

Od dětství se za tím ženu
Potkat Máří Magdalénu
Zapečetili ti Pána
Stornuj všechny pokání
Seš nahraná

S rozkoší to člověk vnímá
jaká by to byla hlína
Navštíviti kupce Sáma
Navažte mi kilo mouky
vejražky

Touha náramná mě sžírá
Mrknout v krčmě na Shakespeara
Hele, Willy, vždyť se známe
Komu zase opsals toho
Hamleta

Aspoň tak na pár vteřin
Vrátit se k pradědům
Já na to pevně věřím
Jednou to možná dovedu

Snad není to věc vyloučená
Potkat pana Diogena
Říct mu do chlupatých lýtek
Nechals' pípu otevřenou
Vytekl ti nábytek

 

(Pesničku naspieval aj Jiří Suchý, ale Plíhalova verzia mi sedí viac:)

 


Odcházím z domova

Odcházím z domova a beru s sebou klíč
Možná se stane zázrak zatímco budu pryč
Pomůžou všichni svatí
Nájem se zaplatí

Má bytná na duchy však vůbec nevěří
A potmě na mě čeká tam dole u dvěří
Já na ni vlídně s písní
Ona mě vyplísní

Že sice pláče nad mou bídou
Že však jsem marnotratnej lump
A píše do komína černou křídou
O co jsem ji za ta léta pump'

Mám klobouk děravý Mám díru v kytaře
Nikdo mě nezdraví a sám jsem na jaře
Já zesnout se neodvážím
Nemám na faráře

Druhého února v mlékařské hodině
Já přec jen zesnul v Pánu zanechav jedině
Svou bytnou celou lítou
Kávu nedopitou

Má duše usedla bezradně na šálek
nechtělo se jí od kávy tam někam do dálek
A zatímco venku svítá
Má duše přemítá

Měla jsem tělo svolný k hříchu
Teďka už tedy nemám ani to
Co tady se mnou ve vznešeným tichu
Půjčte mi harfu nebo varyto

Najednou někdo duši tahá za ruku
Anděl jí harfu dává na věčnou záruku

Má duše teď v nebi zpívá
To blues ale to pravý
O ranním šálku kávy
A má tam pořád nabito

 


Počas vojny sa dostáva do úzkeho kontaktu s umelcami Skupiny 42, ktorých diela sú typicky zamerané na život v meste (ktoré chápu ako svet, v ktorom dnešní ľudia žijú, na rozdiel od romantikmi ospevovaného vidieka). Po vojne sa už k štúdiu nevracia, okúzlený myšlienkou komunizmu sa sťahuje do Brna a pracuje ako redaktor komunistického denníku Rovnost. V roku 1947 sa žení a ostáva ako spisovateľ „na voľnej nohe“.

 

Rozhlásek XXVI

Už zase dítky rytmem choré
rodičům líčí tenata.
Nutno se upsat Terpsychoré,
by jejím rouchem
za pár grošů
tlupa těch dívenek
a hošů
při tanci byla převláta.

Motýlky škrtí krky kluků,
pustilo očko, bolí nárt.
Potem se platí za výuku.
Jak políbíš tu svou,
můj parde,
když od stěny tě
hlídá garde,
bdělá jak celý Scotland Yard?

Od rtů je ke rtům
jen pár coulů…
Tam dole v nohou
divné cviky…
Cítím s tím smutkem
mladých moulů.
No, však se jednou naučí
zpevnit a zpřesnit náručí,
však vycvičí se na profíky.
Což nebude už zas to pravé…
Z všech lásek nejlíp voní ta,
v níž člověk jako
štěně plave,
v níž jako hříbě klopýtá.

Jen co se rytmu, rymu týká,
v tom je moc smutná zkušenost.
Svět s lidstvem netanečně
smýká.
Taktu v něm není
nikdy dost.

 


Míval jsem klobouk

Míval jsem klobouk
leč klobouky pomíjejí
Zlý vítr ho vzal
a pak se mi z dálky smál

Míval jsem děvče
leč dívky nás opouštějí
Říkám Vzal jí ďas
já najdu si jinou zas.

Jenomže když se večer stmívá
A šedé stíny plynou v dál
Na tebe myslím a vzpomínám
Na vítr, který mi šedý klobouk vzal

Kdybyste našli
ten klobouk tak to bych byl rád
Tu dívenku však
si můžete ponechat

 

 

 

Černá kára

Každej tu černou káru svou si táhne sám
kdo může znát tu píseň, co já v sobě mám, v sobě mám
můžeš si půjčit klobouk, nepůjčíš si nikdy cizí žal, cizí žal
cizíma ústy ještě nikdo nezpíval

Tu černou káru tu mám stále na patách
on se z ní sype věčnej jemnej černej prach, hm hm hm
zastavit nesmím ani chvíli, ani chvíli zaživa
ta černá kára se můj život nazývá

Trošku tý lásky dej mi věrný srdce mý
věčně tu káru táhnout, to je šílený
sevři mě jemně, ty seš jediný,
co na svý cestě mám, cestě mám
ať jako blues tě na svých ústech vyzpívám

 

 

V roku 1956 sa sťahuje do Prahy a žení sa po druhýkrát. Intenzívne využíva možnosti umeleckých pobytov na zámku v Dobříši a na Ždáni na Slapech, takže viacmenej žije v tamojších Domovoch spisovateľov.
Po okupácii prijíma funkciu predsedu prípravného výboru „normalizovaného“ Zväzu spisovateľov, čoskoro nato však umiera na infarkt.

„Dnes, kdy je v módě důvěrně a znalecky hovořit o Kainarovi, aby se člověk pomalu styděl přiznat, že Kainarova poezie pro něho znamená čtenářský zážitek. Jsou to verše vydolované z hloubi duše, verše, jimž nejde o krásu, ale o pravdu. Kainar, literárními filistry tolikrát podezíraný z pesimismu a cynismu, dozrál k nejvzácnější odrůdě moudrosti – k humoru. Není to ovšem laciný rádobyhumor novinových vtípků pro dobré zažívání; kainarovský humor křtěný ironií nelechtá, ale řeže do živého, aby člověk nezapomněl, že je člověk.“ – Jiří Žáček

 

Rozhlásek XXX

Kde je ten čas,
kdy rudé plémě
bylo pánem americké země,
kdy bizon táh,
kouř volně stoupal z teepee,
kdy lítaly tam opeřené šípy,
kdy u totemů slavní náčelníci
říkali: Howgh
a potřásali kšticí,
kdy s mladým Siouxem
se grizzly utkal k ránu,
prérie byla
plná Indiánů?

Dnes v rezervaci
bez chuti a vervy
Hromový Býk buší do konzervy,
a Bílý Orel, starý, šedivý
tancuje panstvu
před objektivy…

Vymřely kmeny
praobyvatelů,
že Bílé Tváře pustily si
k tělu,
podlehly kulkám, vyhubil je líh.
Pták Smrti zpívá
v pustých prériích,
a Manitou je dávno
mrtvé jméno.
Vymřelo plémě
nikým nepomstěno.

Ačkoli pomsta, jakási,
tu je.
Bílý svět bafá, puká, šlukuje.
Modrý dým dusí,
zahleňuje jícen.
Jen si dáš čouda,
navěky jsi chycen.
Lípa a detva,
gauloiska, drina,
vše stejný prevít,
ač je každá jiná,
nasládlá, extra,
drsná jako hrom,
v každé se skrývá
tichý karcinom,
z tabáků cizích
i z těch, co jich vlast má,
line se písmo,
které píše astma
a také jiná
hrůzná poselství.
A v tom to je,
tak Manitou se mstí…
A já tu vinu bílých
musím splácet.

Co tohle píši,
vytáh jsem jich dvacet.
Za to už moh být
krásný malý rum, ba
možná dvojitý. Tož
hrom bac do Kolumba!

 

Rozhlásek XXIII

Máte rádi ptáčky?
To já taky.
Vylétají vzhůru
nad oblaky

střásajíce dolů
písně svoje,
písně milosti
i bezúkoje,

písně lásky, kerá
duše hýčká,
žež vdechne život
do vajíčka

písně věčně nové,
odvážné a ravé,
jejich ohlas slýchám
večer na VKV,

ať už hrají Suka
nebo Hindemitha. -
Mám rád každou píseň,
která vzduchem lítá,

která nedrží se
starých pěti linek,
která míří k zítřku
a ne na výminek,

modřinku já slyším
jako Beethovena,
který v dětském věku
hledá první téma,

zvonohlík je pro mě
mladý Ravel, který
hledá barvu zvuků
neznámými směry,

drozd je sólista, jenž
sice eklektický,
ale kantilénu
krásně svede vždycky,

starý jazzman datel
hraje svoje bicí -
srdce usedá mi
zjitra nad pěnicí –

mám je rád, své ptáčky.
Jenže je tu douška:
okem nevlídným já
hledím na papouška.

On v své zlaté kleci
tloustne, kecá, líná.
Čímž mi lidské ptáčky
silně připomíná.

Pták, byť v zlaté kleci,
jednu ať má starost:
máš-li zobák, zpívej
jak ti zobák narost!

 

Rozhlásek V

Vážil jsem kdysi
něco k šedesáti.
Živ jsem byl snem a vločkami.
Dnes už je ze mne
dosti tlustý tati.
Soucitná tramvaj
počká mi.

S úšklebkem hořkým
všemu proto kynu,
co svižně hopká,
ahojá.
Tím silněj vinu
k srdci upřímnýmu,
co časem ztloustlo
jako já.

Výjimku jenom
jedna kniha skýtá.
V knihovně mé je
co zlý host.
Prtivná je mi
její obezita,
ta stále větší
otylost.

Slovník jak tlama…
Přímo nadbuldočí.
Polyká slova,
je to chroust.
Když vznikne nové,
přes plot pro ně skočí,
už je má v sobě,
ztloust.

Hle: „eskalace“,
„smog“ a „genocida“,
„laser“ a „napalm“,
„antirakety“,
přičemž ty starší,
„fašismus“ a „bída“,
drží v něm dál
jak zaklety.

Radí mi lékař
ztratit pár těch kilo.
Pomoci kliků,
koliky, -
Kéž by se někdy
lidstvu poštěstilo,
aby mu zhubly
slovníky!

 

Já bych si rád najal dům

Já bych si rád najal dům,
kde bych moh' žít jen svým snům,
celý setmělý, slepá okna v průčelí

S korouhvičkou na střeše,
půdou plnou veteše
pak bych čekal,
až to vítr pročeše

Ve sklepě bych našel dívku zazděnou,
kolem sudy starých vín,
zahrál bych na harfu opuštěnou,
v duši bych měl samý splín.

Já myslívám si potajmu,
že až si ten dům pronajmu,
oběsím se samým štěstím na římse

 

 

Napriek tomu, že čo sa týka vzťahu k hudbe bol Kainar celý život jazzmanom, sú jeho texty dnes už neodmysliteľne späté aj s rockom, predovšetkým s Vladimírom Mišíkom. Sám Mišík na to spomína takto:

"Začiatkom sedemdesiatych rokov začalo prituhovať, anglické texty sa neodporúčali. Keď prišiel Hynek Žalčík s ponukou nahrať album, Supraphon mal podmienku, že to musí byť v češtine. Nikto z nás by české texty nenapísal, a tak Hynek spomenul, že Michalovi Prokopovi spravil texty Kainar, že je to skvelý básnik, gitarista a džezmen, že čo keby to otextoval on. Tak sme zašli za ním na Dobříš, na zámok plný spisovateľov hudobných skladateľov a básnikov, pustili sme mu demáče a potom nám to dal na dvakrát. Dostali sme originál na notovom papieri, kde si písal melodickú linku a pod ňou text. Bolo tam minimum opráv a škrtancov. Evidentne to písal noc predtým, než sme prišli, pretože mal ešte kruhy pod očami. Plán B sme nemali, Kainar si to vypočul, nadchol sa a bolo to.“

 

Já a dým

Jakýsi kouř nad pískem vlál
neměl kam jít, nevěděl kam
šel jen tak nikam
ten kouř byl sám
sám jako já

Bylo to dřív než vůbec vím
já s dýmem šel za tajemstvím
tisíce roků pouští jsem šel
já a dým

To poprvé řekl mi sen
že čas je poušť a že já jsem
nebylo nikam, měl jsem tam jít
já v staletích

 


Obelisk

Milovali se jen když se měli rádi
Kávu pili Když jim bylo černo
Neptali se kdo je druhá -druhý
Platili dluhy Bez antických gest

Utopili se A šli pak spolu domů
A koupili si Tuttiho Medvídka s duší v plyši

A také několik osobních nepřátel
Jenže pak nevěděli pro pána co s nimi

Náruživostem svým rozorali meze
parku hudba hrála Ona plakala
šetřili si Podívat se chtěli do Pompejí
dříve než nějací piloti z pitomých rozkazů

Kvetly jim růže A tvářičky na mrazu
Naplňovali údivem Cukřenky Svět A sebe
Byli nezaručení Ale též neodvysilaní
Léčili kočku která spolkla nit

Uprostřed té niti Světlo Odejít
Umřeli v horoucím A přesvědčivém stisku
Toto je pravda Pravda Samá Pravda
KONEC OBELISKU

 

 

Stříhali dohola malého chlapečka

Stříhali dohola malého chlapečka
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela

Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku
Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem

Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem

Učeň se dívá na malého chlapečka
jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece

Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
jsou vždycky stranou A trochu vlažné

Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci

Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
nesmět se pohnouti na židli z železa
Už mu to začlo

 

 

Kuře v hodinkách

Mám pro svou cestu krásný koráb bílý
V mém lanoví tam vítr zuří a kvílí
Kýl řeže brázdu dávných moří
Pán lodi jsem a žádných bouří
se neptám

Život je bílý koráb S cukrem a vínem
lásky se nedožijem Na moři líném
Kdo má strach v podpalubí O plachtu prasklou
Jakživ se nedoplaví Za snem a láskou

Ten nikdy nežil Jenom spal
Ten ať mrtvý klidně dál

Flétnu v rukou mám

Sám za svou láskou, já se plavím
Tvé jméno neznám, dál se plavím S tou flétnou
Kam doplavím se, vůbec neznám
Kam dokulhám, já vůbec neznám
Jen věřím

Hledal jsem tisíc roků Co na tom sejde
Prošel jsem snem i ledem Co na tom sejde
Prožil jsem, co se nezná Co na tom sejde
Nebesa roztržená Co na tom sejde

Čas je mý kuře v hodinkách
Čas je jen zeď a černý hrách

Flétnu v rukou mám
Jdu, já vím už kam
Číslo domu znám
Flétnu v rukou mám

Čas je mý kuře v hodinkách…

 


To je koniec rockového intermezza – a v záverečnom bloku nás ešte čaká pravidelná dávka pesimizmu. 8-)

 

Deštivý den

Deštivý den
den samé bláto
Vyjít si ven
nestojí za to
Ono to zmrzí
odmítat s díkem
za každým druhým rohem
pána s deštníkem

Venku to šplíchá
a bez ustání
svou hlavu línou
já dám do dlaní
Mé srdce váhá
nudě se zdráhá
Můj celý život se mnou klouže
z bláta do louže

 

 

Starý muž

Byl jeden starý muž
měl malinkatej dům
No hrozně malinkej
malej ad absurdum

Pár přátel co jich měl
k hrobu doprovodil
Byl sám jak v plotě kůl
jak v poušti krokodýl

Starý muž v domku
sám a bez potomků
žil v starým domě
zcela soukromě

Žil jak žít jen lze
z malinký penze
Ono vždy zlé je
přežít svý Pompeje

Tenhle muž se však nedal
Dokud žil, hledal pedál
V domečku dvakrát čtyři
chtěl na varhany hrát

Den co den hubil moly
vyhlížel po okolí
navštěvu jakoukoli
a že jí řekne – dál

Co člověk chce má mít
Druhýho prosince
na dveře ťuky ťuk
jemně a prostince

Starý muž řekl – dál
Já dlouho čekám již
S hlubokou úklonou
vstoupila paní myš

Nerada já velmi
budík však došel mi
prosím jen tak vstoje
kolikátýho je?

A že tu blízko bydlí
Muž oprášil židli
Velká čest má dámo
pro mé obydlí

Sedli si povídali
smáli se vzpomínali
malinký karty hráli
pili malej rum

Vy co vás boty tlačí
zpívejte s náma radši
že malý štěstí stačí
a je ho plnej dům

 

 

Harfy v nebi

Až nám budou jedenkrát
všechny harfy v nebi hrát
Až budem na obláčku svém
se slunit a snít

Tam nad kouřem komínů
moc věcí ti prominu
a budu příjemná a vlídná
jak strážný anděl má být

Dokud jsme ale tady
dokud tě na zemi mám
chci hlídat tvoje spády
proč chodíš z domu a kam

To však milý pamatuj
mám-li býti anděl tvůj
tak budu na tě zlá a přísná
jak strážný anděl má být…

 

Báseň s modlitbičkou pro černou hodinku (Poslední blues)

Hleďme kterak jsme se krásně rozmnožili
Desateráci nám troubí po sídlištích
Oceán se mění na mazut
Velice vzrostlo procento velrybích sebevražd
Výskokem na souš
A masa lidí Těsto tisícileté
Začíná kysnout
    Muž říká své ženě nevědomky
Kvasinko moje divoká
Ty bludná
Z toho vzniknou děti
Divoké Bludné:
Tolik hlaviček!
Žlutavé Hnědé Černé
 - někdy také bílé –
vypadávají do světa Při vypadnutí křičí
My nevíme co
Možná: Smilování Možná že je pozdě
Možná že vřískají veliké poselství
A my nevíme jaké -
Aniž se snažíme dovědět jaké
Už jsme přivykli
Konstatovat jen to nejnutnější:
Krajina má klobouk (myslíme tím Z kouře)
Chleba má brousek
Kvanta nezměříme
(Myslíme: Barborka nám roste k první podprsence
k prvnímu dramatu
na scéně Parku oddechu a kultury)
Přivykli jsme konstatovat jen to nejnutnější
Ptát se více To by bylo příliš
(Oceánu stačí vlnka
A už je ho příliš)
Ptát se to je rozdávat se
Takže nanejvýš:
Jak se máte Ale jděte
– poslední menhiry kultury
z které jsme vyšli
To jsou jediné dvě věty z role života hraného v poklusu
Za čím dále rychlejší stěhování kulis
čím dál větších
Na starých jarmarcích se kradlo odjakživa
Vesele se kradlo
Hudba k tomu dula
Kapsáři s čepicí na stranu
měli svůj státně mlčky uznávaný svátek
    Modré nebe nad městem
    To se jako policajtské břicho
    Vypínalo
Jarmarků dneska je málo Krade se ze zvyku dál
Ale už jinak a víc a o mnoho hůře se krade
Nejtěžší z všeho je ukrást si
Lahvičku starého poctivého ticha
Kamínek samoty pod hlavu
Chvilku štěstí neotrávenou tak mnohým neštěstím kolem
    (ta neštěstí jsou mnohá ale drobná
    Už s nimi líčíme na poslední lišky)
Těžké je ukrást si lásku bez budíku
Ježíši Kriste to se to říkalo
Jděte a množte se
Pro jiné kázání vždy jiná jiná poušť
Na jaře cítím Budu fosfátován
V létě Budu odevzdán a semlet
V pokusném kursu učňů třetího ročníku
XŘPŠ
Za smutku pláču do zkumavky
Na procházce dýchám pro výzkum
Takže zapadám do hospod abych se vrátil
Sám sobě v praskotu pěny
Abych v sobě zase shledal duši
Svou duši velikosti tácku
Počárkovaného smrtí
Starých přátel
Ale i tam už přicházím s tím
že budu odcházet
A močení jen tak Do noci
Za měsíce
Je dnes už také zakázáno všude
Jdu kolem domů bílých a tichých jak pýchavky
Jsou to Instituty optimismu
    kde se horečně pracuje
Na vakcíně proti pesimismu
Pesimismus se vakcíně vzpírá
    Jenomže on neví
že už je též dávno úřední
Vracím se a nemám jediné okno
které by svítili pro mne
Měsíc míval kdysi rohy býčka
Dnes je z něj vůl A táhne tu svou noc
Civí do pitoma
Posmívaný chladný
V dosahu mnohém
Ale něco se přece jen děje
Pavoukům nenápadně zesílila
kusadla a vlákna
Je vypsána cena za náhražku Naděje
A já jsem se rozhod že se stanu lepším
Přestanu kouřit Nekazit ovzduší
Jehož je tak na tři boží prsty
 
Od země
Přestanu kouřit Od pondělka
Pro spásu země
Která nám kdysi Kdysi byla velká
 
*

Komentáre

Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.

Tlusťjochweb | 27. 4. 2014 Ne 22:34 |   [1]

Kainara mám rád.
Mám doma výbor „Včela na sněhu.“

reagovať

Oby | 28. 4. 2014 Po 5:18 |   [2]

Poezii jsem nestihla, páč jsem se poflakovala na pláži. Ale těším, že si to aspoň prolítnu. :-)

reagovať

SV | 28. 4. 2014 Po 13:35 |   [3]

zaujímavý človek, dík Lojzík. prišla spomienka na tichých tlapičkách:„…a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou.....text není žádnej Kainar…“ to som počula to meno prvýkrát. to bolo tak dávno…

reagovať

Jago | 28. 4. 2014 Po 14:33 |   [4]

Harfy v nebi! Tu pamatuji, tuctový popík. :-)

reagovať

Pripojte svoj komentár!

Môžete používať Texy! syntax.

* Hviezdičkou sú označené povinné údaje.


Rubriky

Najnovšie komentáre

Fotogalérie

    Náhodná fotografia

    Prejdite na fotografiu Rhodos II.

    Všetky fotogalérie


    Obľúbené adresy



    Služobný vchod