Toho mám rád. Já měl od něj knížku „Ruce vzhůru, boys“, ale poslal jsem ji Toničce.
Aby se to šířilo.

Je to celé celkem skvělé.

Monoléčky jsme v rodinné knihovně měli a lituju, že jsem se je nenaučila celé nazpaměť, protože zmizely. Totéž Kladyjátor, ten ale je na Wikipedii jako Kladiátor – no Wiki má vždycky pravdu…

[7] Monoléčky sú liečiky len na jednu diagnózu alebo pasce len na jeden živočíšny druh? 

Jan Zábrana, Celý život (zápisek z března 1983):

„Z maličké, rodinou zaplacené a patřičně zastrčené zprávičky v Lidové demokracii jsem se dnes, 23. března 1983, dověděl, že 17. března 1983 zemřel na Zbraslavi J. R. Pick. V padesátých letech, když jsem ho znal jen z toho, co tiskl, jsem ho moc a moc neměl rád. Pak jsme se seznámili, myslím, že přes Jiřinu Sch., a poznal jsem, že je to moc fajn člověk. Nebyli jsme si nikdy příliš blízcí, ale myslím, že jsme oba věděli, že se jeden na druhého může spolehnout v základních věcech. Vzpomínám na večer, kdy měl v Národním divadle premiéru můj překlad Babelova Západu slunce, jak jsme stáli o přestávce s Pickem a se Škvoreckým a vykládali si o tom, jak to ten Štěpánek, ta Scheinpflugová, ten Pivec a ten Záhorský hrají; tehdy mi Pick představil svou manželku, ženu, u které (se kterou) skončil. Když potom v roce 69 na něj padl zákaz všeho (především za to, že v anketě Literárek odpověděl na otázku: „Kterým směrem by se měl ubírat náš obrozený socialismus?“ slovy „Daleko od Moskvy!“ – což byl případně užitý citát z Ažajeva), sešel jsem se s ním jen asi dvakrát: jednou ve Viole po jakémsi recitačním večeru, kde jsme dlouho kecali (a otravoval nás přitom zcela opilý, z barové židličky padající docent Kladiva, kterého jsem ten večer viděl prvně a který se s ochmelkovskou vehemencí dožadoval naší pozorností, aby nám mohl detailně vylíčit zákulisí svého vyloučení ze strany). Pick mi tehdy skoro programově vykládal, že on si na nic nenaříká a nestěžuje, že pokud může publikovat pod cizími jmény (nespecifikoval to), je všechno v pořádku a nic se neděje, poněvadž bez personální „přítomností na scéně“ se nedokážou obejít jen šašci, což mi připadalo jako jeden z nejrozumnějších a nejzralejších postojů, s jakým jsem se v těch letech u někoho setkal. Pak jsme se ještě jednou potkali dole na Václaváku, z toho setkání už žádný dojem nemám a vůbec se nepamatuju, o čem jsme spolu mluvili. V druhé půlce 50. let, když jsem popocházel s Jiřinou, vymámila z něho pro mne originál Poundových Cantos, tu ohromnou bichli, kterou mám dodnes. Poslali mu ji nějací příbuzní z USA a mám za to, že se nikdy nedověděl, pro koho to od něj Jiřina chtěla. Nevěděl jsem ani, že bydlel na Zbraslavi, ani jsem neslyšel, že by byl nemocný. Letos v zimě jsem s potěšením zaregistroval, že mu pod vlastním jménem – konečně – hrají v Pardubicích nějakou hru. A teď…“