Nedeľná chvíľka poézie - Jiří Robert Pick

Minulý týždeň sme tu mali intímnu lyriku, tak aby bol svet v rovnováhe, ako zvykne požadovať priateľ košo, dnes drsná satira.

pick-01w

J. R. Pick v karikatúre Luboša Štěpána

Tak jsem tuhle meditoval v parku:
Z koho by tak bylo více škvarků,
z Jana Husa či z Johanky z Arcu?

J. R. Pick, satirik – mával pán Pick napísané na vizitke. Narodený v roku 1925 v rodine židovského podnikateľa, počas nemeckej okupácie strávil dva roky v Terezíne, po „Víťaznom februári“ 1948 ostáva v Prahe, napriek tomu, že zvyšok jeho rodiny (matka a sestra; otec zahynul v Osviečime) emigruje do Argentíny. V druhej polovici rokov päťdesiatych a počas celých rokov šesťdesiatych hviezda pražských malých scén, po sovietskej okupácii a následnom nástupe normalizácie „stiahnutý z obehu“, takže desať rokov publikuje len sporadicky a pod cudzími menami. Škoda. Začiatkom osemdesiatych rokov sa jeho texty opäť pomaly objavujú v časopisoch a divadlách, v marci 1983 umiera.

Co by ze mne bylo kdyby
televize nebyla?
Nebyla by ze mne byla
udělala debila.

Koně, vraný koně
pro mládence jsou,
žádný jiný pro ně
neexistujou.
 
Kdežto naše Kazi
ta má ráda plazy.
Zajde do přístěnku,
sundá podprsenku
a hřeje si, hřeje
hada na prsou.
 
 
pick-02w

© kresba Pavel Starý, text J. R. Pick

Narodil jsem se v květnu 1925. Kromě krátkých cest do Řevnic, do Ústí, na Krym, do Hradce Králové, pobytu na letním bytě a v koncentračním táboře jsem žil v Praze.

Když jsem dokončil vysokou školu, stal jsem se filosofem. Jednak proto, že jsem na to měl diplom a pak proto, že jsem nedostal místo.

Pokud jsem o to žádán, píši rovněž kritiky. Dle toho, že jsem o to žádán stále méně, soudím, že je píšu dobře.

Mám rád pořádek,
              čisté prostředí,
              klid,
              skromnost,
              upřímnost,
              poctivost
              a slušnost.
Ale přesto: Doma je doma.
 
 
Pomalu si, ale jistě zvykám.
Jelikož jsem Pick, tak pykám.

 
pick-04w

© kresba Miroslav Liďák, text J. R. Pick

 
Když ti je tak patnáct let,
soudíš přísně tenhle svět,
soudíš, neb jsi panic,
že nestojí za nic.
 
Když ti je pak třicet let,
poznáš život, ženy,
soudíš však dál, že ten svět,
je ňák pokažený.
 
A když je ti čtyřicet,
ještě přísnějc soudíš svět.
 
Až když je ti devadesát,
začínáš nad světem plesat.
Zřejmě souvisí ten jev
silně s kornatěním cév.
 
 
Tomu dala, tomu dala,
nikoho se nezeptala,
jaký kdo má vliv,
a co kolektiv.
 
Tak se stalo to, co všichni čekali.
Vyletěla holubička ze skály.
 
 
Mládí je nemoc, tvrdí mnozí starci.
S mladými lidmi už to tak dál nejde.
Mládí je nemoc…!
Dlužno dodat arci,
že je to nemoc, která brzo přejde.
 
 
pick-03w

© kresba Pavel Starý, text J. R. Pick

 

„Vídal jsem tohoto asketicky vyhlížejícího humoristu, jak na pódiu deklamoval své texty, mluvil velmi pomalu, artukuloval slabiku po slabice s neobyčejnou důkladností a to dodávalo jeho vystoupení zvláštní magii. Chodil jsem se na něho dívat a poslouchal jsem rád ty jeho vtipnůstky, psané v dokonalých rýmech. (Na dokonalé rýmy si totiž odjakživa potrpím.)“ – Jiří Suchý

„Všichni mladí muži, kteří chtěli slouti intelektuály, vytáhli starý lékařský kufřík. Začaly se nosit bíbry a brýle s černou obroučkou. Opičili se po J. R. Pickovi.“ – Antonín Brousek

Moje budoucí žena vaří,
moje budoucí žena šije,
moje budoucí žena ovládá několik cizích jazyků,
moje budoucí žena tančí v souboru,
moje budoucí žena zpívá,
moje budoucí žena plave,
moje budoucí žena lyžuje,
moje budoucí žena hraje ve filmu…
Zkrátka
moje budoucí žena umí všechno.
Zdá se, že se budeme navzájem výborně doplňovat.
Já neumím nic.
 
 
Nechte mne, řekla ona.
Potom měla dítě.
A on ji nechal.
 
 
Všechno má své meze
ba i sama téze
že vše má své meze
svoje meze má.
 
 
A na záver zopár aforizmov:

Odvážnému štěstí přeje. Ale jinak nikdo.

Nedokáže za ničím udělat tečku. Musí udělat kaňku.

Někomu stačí kápnout do noty. Jinému musíš nalejt.

Pomsta je sladká a netloustne se po ní.

Přikázáni pro dítě ze spisovatelské rodiny: Čti otce svého i matku svou!

Zdroje:
Jiří R. Pick: Monoléčky. Mladá fronta, Praha 1961
J. R. Pick: Sedm kytic pro bůvola. Mladá fronta, Praha 1966
Eduard Světlík: Pickanterie. Koláž ze života a díla satirika J. R. Picka. Marsyas, Praha 1995

Komentáre

Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.

SV | 2. 6. 2013 Ne 12:37 |   [1]

to s tou televizí je dobré ;-)

reagovať

TlusŤjochweb | 2. 6. 2013 Ne 17:33 |   [2]

Toho mám rád. Já měl od něj knížku „Ruce vzhůru, boys“, ale poslal jsem ji Toničce.
Aby se to šířilo.

reagovať

TlusŤjoch | 2. 6. 2013 Ne 17:35 |   [3]

[2] ale dá se sehnat:
http://muj-antikvariat.cz/hledani?…
zajímavý je ten cenový rozdíl v jednotlivých antikvariátech.

reagovať

Oby | 2. 6. 2013 Ne 17:57 |   [4]

Je to celé celkem skvělé. :-D

reagovať

kety | 2. 6. 2013 Ne 17:57 |   [5]

Dobré, velmi!!! Doma je doma… :-D Už vím, po čem se zas poohlédnu, díky. ;-)

reagovať

fialka | 2. 6. 2013 Ne 18:33 |   [6]

Monoléčky jsme v rodinné knihovně měli a lituju, že jsem se je nenaučila celé nazpaměť, protože zmizely. Totéž Kladyjátor, ten ale je na Wikipedii jako Kladiátor – no Wiki má vždycky pravdu…

reagovať

lojzo | 2. 6. 2013 Ne 18:43 |   [7]

[6] Monoléčky… Napíš mi adresu, pošlem ti ich. Ako správne vraví TlusŤjoch – aby sa to šírilo.

reagovať

SV | 3. 6. 2013 Po 10:26 |   [8]

[7] Monoléčky sú liečiky len na jednu diagnózu alebo pasce len na jeden živočíšny druh? ;-)

reagovať

SV | 3. 6. 2013 Po 10:28 |   [9]

nno, priateľ Košo by sa mal nad sebou hĺbkovo zamyslieť 8-)

reagovať

Henry Psanec | 3. 6. 2013 Po 17:12 |   [10]

Jan Zábrana, Celý život (zápisek z března 1983):

„Z maličké, rodinou zaplacené a patřičně zastrčené zprávičky v Lidové demokracii jsem se dnes, 23. března 1983, dověděl, že 17. března 1983 zemřel na Zbraslavi J. R. Pick. V padesátých letech, když jsem ho znal jen z toho, co tiskl, jsem ho moc a moc neměl rád. Pak jsme se seznámili, myslím, že přes Jiřinu Sch., a poznal jsem, že je to moc fajn člověk. Nebyli jsme si nikdy příliš blízcí, ale myslím, že jsme oba věděli, že se jeden na druhého může spolehnout v základních věcech. Vzpomínám na večer, kdy měl v Národním divadle premiéru můj překlad Babelova Západu slunce, jak jsme stáli o přestávce s Pickem a se Škvoreckým a vykládali si o tom, jak to ten Štěpánek, ta Scheinpflugová, ten Pivec a ten Záhorský hrají; tehdy mi Pick představil svou manželku, ženu, u které (se kterou) skončil. Když potom v roce 69 na něj padl zákaz všeho (především za to, že v anketě Literárek odpověděl na otázku: „Kterým směrem by se měl ubírat náš obrozený socialismus?“ slovy „Daleko od Moskvy!“ – což byl případně užitý citát z Ažajeva), sešel jsem se s ním jen asi dvakrát: jednou ve Viole po jakémsi recitačním večeru, kde jsme dlouho kecali (a otravoval nás přitom zcela opilý, z barové židličky padající docent Kladiva, kterého jsem ten večer viděl prvně a který se s ochmelkovskou vehemencí dožadoval naší pozorností, aby nám mohl detailně vylíčit zákulisí svého vyloučení ze strany). Pick mi tehdy skoro programově vykládal, že on si na nic nenaříká a nestěžuje, že pokud může publikovat pod cizími jmény (nespecifikoval to), je všechno v pořádku a nic se neděje, poněvadž bez personální „přítomností na scéně“ se nedokážou obejít jen šašci, což mi připadalo jako jeden z nejrozumnějších a nejzralejších postojů, s jakým jsem se v těch letech u někoho setkal. Pak jsme se ještě jednou potkali dole na Václaváku, z toho setkání už žádný dojem nemám a vůbec se nepamatuju, o čem jsme spolu mluvili. V druhé půlce 50. let, když jsem popocházel s Jiřinou, vymámila z něho pro mne originál Poundových Cantos, tu ohromnou bichli, kterou mám dodnes. Poslali mu ji nějací příbuzní z USA a mám za to, že se nikdy nedověděl, pro koho to od něj Jiřina chtěla. Nevěděl jsem ani, že bydlel na Zbraslavi, ani jsem neslyšel, že by byl nemocný. Letos v zimě jsem s potěšením zaregistroval, že mu pod vlastním jménem – konečně – hrají v Pardubicích nějakou hru. A teď…“

reagovať

fialka | 3. 6. 2013 Po 19:17 |   [11]

[7] „Aby se to šířilo“ – aby pak nevypukla epidemie humoru :-D
Přečtu a vrátím, jakmile si to po vzoru J. V. Plevy opíšu jako on Robinsona.

reagovať

lojzo | 4. 6. 2013 Ut 8:09 |   [12]

[10] Dík, Henry!
Mimochodom, tá „žena, u které (se kterou) skončil“, bola spisovateľka Iva Hercíková.

reagovať

Pripojte svoj komentár!

Môžete používať Texy! syntax.

* Hviezdičkou sú označené povinné údaje.


Rubriky

Najnovšie komentáre

Fotogalérie

    Náhodná fotografia

    Prejdite na fotografiu Závody v Jižní Africe.

    Všetky fotogalérie


    Obľúbené adresy



    Služobný vchod