Nedeľná chvíľka poézie - Jiří Robert Pick
Minulý týždeň sme tu mali intímnu lyriku, tak aby bol svet v rovnováhe, ako zvykne požadovať priateľ košo, dnes drsná satira.

J. R. Pick v karikatúre Luboša Štěpána
•
Z koho by tak bylo více škvarků,
z Jana Husa či z Johanky z Arcu?
•
J. R. Pick, satirik – mával pán Pick napísané na vizitke. Narodený v roku 1925 v rodine židovského podnikateľa, počas nemeckej okupácie strávil dva roky v Terezíne, po „Víťaznom februári“ 1948 ostáva v Prahe, napriek tomu, že zvyšok jeho rodiny (matka a sestra; otec zahynul v Osviečime) emigruje do Argentíny. V druhej polovici rokov päťdesiatych a počas celých rokov šesťdesiatych hviezda pražských malých scén, po sovietskej okupácii a následnom nástupe normalizácie „stiahnutý z obehu“, takže desať rokov publikuje len sporadicky a pod cudzími menami. Škoda. Začiatkom osemdesiatych rokov sa jeho texty opäť pomaly objavujú v časopisoch a divadlách, v marci 1983 umiera.
•
•

© kresba Pavel Starý, text J. R. Pick
•
Narodil jsem se v květnu 1925. Kromě krátkých cest do Řevnic, do Ústí, na Krym, do Hradce Králové, pobytu na letním bytě a v koncentračním táboře jsem žil v Praze.
•
Když jsem dokončil vysokou školu, stal jsem se filosofem. Jednak proto, že jsem na to měl diplom a pak proto, že jsem nedostal místo.
•
Pokud jsem o to žádán, píši rovněž kritiky. Dle toho, že jsem o to žádán stále méně, soudím, že je píšu dobře.
•
Mám rád pořádek,•

© kresba Miroslav Liďák, text J. R. Pick

© kresba Pavel Starý, text J. R. Pick
„Vídal jsem tohoto asketicky vyhlížejícího humoristu, jak na pódiu deklamoval své texty, mluvil velmi pomalu, artukuloval slabiku po slabice s neobyčejnou důkladností a to dodávalo jeho vystoupení zvláštní magii. Chodil jsem se na něho dívat a poslouchal jsem rád ty jeho vtipnůstky, psané v dokonalých rýmech. (Na dokonalé rýmy si totiž odjakživa potrpím.)“ – Jiří Suchý
„Všichni mladí muži, kteří chtěli slouti intelektuály, vytáhli starý lékařský kufřík. Začaly se nosit bíbry a brýle s černou obroučkou. Opičili se po J. R. Pickovi.“ – Antonín Brousek
•
Odvážnému štěstí přeje. Ale jinak nikdo.
Nedokáže za ničím udělat tečku. Musí udělat kaňku.
Někomu stačí kápnout do noty. Jinému musíš nalejt.
Pomsta je sladká a netloustne se po ní.
lojzo | 2. 6. 2013 Ne 12:24 | Knižnica Osobnosti Poézia | 12 komentárov
Komentáre
Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.
Toho mám rád. Já měl od něj knížku „Ruce vzhůru, boys“, ale poslal jsem ji Toničce.
Aby se to šířilo.
[2] ale dá se sehnat:
http://muj-antikvariat.cz/hledani?…
zajímavý je ten cenový rozdíl v jednotlivých antikvariátech.
Dobré, velmi!!! Doma je doma… Už vím, po čem se zas poohlédnu, díky.
Monoléčky jsme v rodinné knihovně měli a lituju, že jsem se je nenaučila celé nazpaměť, protože zmizely. Totéž Kladyjátor, ten ale je na Wikipedii jako Kladiátor – no Wiki má vždycky pravdu…
[6] Monoléčky… Napíš mi adresu, pošlem ti ich. Ako správne vraví TlusŤjoch – aby sa to šírilo.
[7] Monoléčky sú liečiky len na jednu diagnózu alebo pasce len na jeden živočíšny druh?
Jan Zábrana, Celý život (zápisek z března 1983):
„Z maličké, rodinou zaplacené a patřičně zastrčené zprávičky v Lidové demokracii jsem se dnes, 23. března 1983, dověděl, že 17. března 1983 zemřel na Zbraslavi J. R. Pick. V padesátých letech, když jsem ho znal jen z toho, co tiskl, jsem ho moc a moc neměl rád. Pak jsme se seznámili, myslím, že přes Jiřinu Sch., a poznal jsem, že je to moc fajn člověk. Nebyli jsme si nikdy příliš blízcí, ale myslím, že jsme oba věděli, že se jeden na druhého může spolehnout v základních věcech. Vzpomínám na večer, kdy měl v Národním divadle premiéru můj překlad Babelova Západu slunce, jak jsme stáli o přestávce s Pickem a se Škvoreckým a vykládali si o tom, jak to ten Štěpánek, ta Scheinpflugová, ten Pivec a ten Záhorský hrají; tehdy mi Pick představil svou manželku, ženu, u které (se kterou) skončil. Když potom v roce 69 na něj padl zákaz všeho (především za to, že v anketě Literárek odpověděl na otázku: „Kterým směrem by se měl ubírat náš obrozený socialismus?“ slovy „Daleko od Moskvy!“ – což byl případně užitý citát z Ažajeva), sešel jsem se s ním jen asi dvakrát: jednou ve Viole po jakémsi recitačním večeru, kde jsme dlouho kecali (a otravoval nás přitom zcela opilý, z barové židličky padající docent Kladiva, kterého jsem ten večer viděl prvně a který se s ochmelkovskou vehemencí dožadoval naší pozorností, aby nám mohl detailně vylíčit zákulisí svého vyloučení ze strany). Pick mi tehdy skoro programově vykládal, že on si na nic nenaříká a nestěžuje, že pokud může publikovat pod cizími jmény (nespecifikoval to), je všechno v pořádku a nic se neděje, poněvadž bez personální „přítomností na scéně“ se nedokážou obejít jen šašci, což mi připadalo jako jeden z nejrozumnějších a nejzralejších postojů, s jakým jsem se v těch letech u někoho setkal. Pak jsme se ještě jednou potkali dole na Václaváku, z toho setkání už žádný dojem nemám a vůbec se nepamatuju, o čem jsme spolu mluvili. V druhé půlce 50. let, když jsem popocházel s Jiřinou, vymámila z něho pro mne originál Poundových Cantos, tu ohromnou bichli, kterou mám dodnes. Poslali mu ji nějací příbuzní z USA a mám za to, že se nikdy nedověděl, pro koho to od něj Jiřina chtěla. Nevěděl jsem ani, že bydlel na Zbraslavi, ani jsem neslyšel, že by byl nemocný. Letos v zimě jsem s potěšením zaregistroval, že mu pod vlastním jménem – konečně – hrají v Pardubicích nějakou hru. A teď…“
[7] „Aby se to šířilo“ – aby pak nevypukla epidemie humoru
Přečtu a vrátím, jakmile si to po vzoru J. V. Plevy opíšu jako on Robinsona.