Salcburk Své putování jsme začali v Salcburku. Loni už jsme prošli většinu tamních památek, a tak jsme se letos vydali tam, kde jsme ještě nebyli – na salcburský hrad. Povídání o něm si však nechám pro další článek, teď se jen podívejme, jak to v Salcburku vypadalo, a věnujme se dalším navštíveným lokalitám.

Schladming

Ve Schladmingu se letos konalo mistrovství světa v alpských disciplínách a město se na ně důkladně připravilo. Na prvním obrázku je stanice lanovky na horu Planai, kde se to vše odehrávalo. Dachstein, který leží na opačné straně, nebyl v tomhle psím počasí vidět.

Krampusové čili čerti

nechyběli ve Schladmingu ani letos. Pořadatelé slibovali grandiózní šou, ale myslím, že v minulých letech to tu bylo lepší.

Zatímco loni táhla jedna krampusí tlupa za druhou a pořád bylo na co koukat, tentokrát se ty smečky na konci trasy předváděly před tribunou, na níž seděla honorace, a mezi jednotlivými vystoupeními byly asi desetiminutové pauzy, kdy se nedělo vůbec nic. K tomu do čerty vyluzovaného kraválu neustále mlel uřvaný komentátor. Lidí bylo jako nas…(chvál), padal sníh s deštěm a fotit se skoro nedalo.

Tihle dva pekelníci byli spíš výjimkou. I sebrali jsme se a odešli za plot, kde průvod končil, čerti se odmaskovávali a posilňovali se cigaretami a něčím ostřejším. Tady se konečně podařilo něco nafotit.  Zjistili jsme, že čerti jsou poté, co se dostatečně vyblbli před kamerami a fotoaparáty, docela sympatičtí a milí mládenci. Děti je přímo milovaly.  Tohle dítko se sice trochu upejpalo,  ale poté, co mu pekelník půjčil svou metlu, ho vzalo na milost.Tomuhle šťastlivci byla dokonce zapůjčena čertí maska. Možná najde v životě uplatnění jako lovec lebek (headhunter).

  Zjistili jsme, že pobíhat nejméně hodinu v těžké masce, kožichu a s kopyty na nohou není žádná slast; většina pekelníků toho měla na konci plné zuby. My po nějaké chvíli také a celí promočení jsme se vrátili do hotelu. Ráno jsme usušeni a nasyceni pokračovali na další štaci, jíž byl

Sankt Gilgen  Toto městečko leží na břehu jezera Wolfgangsee, jednoho ze čtrnácti tzv. předalpských jezer. Na snímku je pobřežní promenáda, na níž prý je za pěkného počasí radost promenovat. Tak nám to aspoň říkali naši kamarádi, kteří tu byli v létě na kolech; deštivá současnost však tomu byla na hony vzdálená.  I když první adventní neděle připadá letos na 1. prosinec, rakouské adventní trhy začaly pro jistotu již dříve.  

Nepostradatelnou součást vánoční výzdoby Sankt Gilgen tvoří svíčky. Lze jich tu potkat spousty a ve všech velikostech. Některé jsou i na prodej.  Na adventních trzích nesmějí chybět teplé nápoje. Většinou se prodávají do pěkně vyvedených hrnečků se jménem města, kde se trh pořádá, za něž se vybírá záloha ve výši 1 – 2 EUR. Je to dobrý nápad. Buď si lidé hrneček odnesou a záloha (Pfand) propadne, nebo ho vrátí do stánku a dostanou svou minci nazpět. Na každý pád je uchráněno životní prostředí. Pozdě jsme však zjistili, že v Sankt Gilgenu přišli na ještě mazanější nápad: Hrneček, v němž vám nápoj prodají, se vrátit nedá a je nenávratně váš, ale u dalších stánků vám jej znovu naplní, a to s nevelkou slevou. Protože adventních hrnečků už máme doma celý batalion, usoudili jsme, že ten zdejší se nám moc nelíbí a šli jsme ho vrátit. Stánkařka si ho vzala, ale zpátky jsme nedostali nic. Příště si budeme nosit vlastní nádoby…Čerti nejsou specialitou Schladmingu, řádí skoro v každé své cti dbalé vesnici. V Sankt Gilgenu se budou krampusové promenovat v sobotu 30. listopadu, takže když si pospíšíte, ještě je stihnete.  A jaké by to byly Vánoce bez jesliček – od těch miniaturních až po ty v (nad)životní velikosti?

Protože do odjezdu autobusu zbývalo ještě dost času a počasí pořád nestálo za nic, opustili jsme adventní trhy a uchýlili se do sympaticky vyhřáté kavárny Nannerl. Je tak pojmenována podle sestry W. A. Mozarta, která zde nějaký čas žila, protože v Sankt Gilgenu se narodila Mozartova matka a měla zde dům. Dům sám nevypadal zvenčí nijak zajímavě, tak jsme jej na zpáteční cestě vcelku nevšímavě minuli a odjeli do dalšího městečka, jímž byl

Sankt Wolfgang.I toto město leží na břehu jezera Wolfgangsee a v programu zájezdu stálo, že se do něj pojede ze Sankt Gilgenu lodí. Cestovka to ale s objednávkou plavidla nějak nezvládla, takže loď nebyla. V tom počasí ostatně stejně nebylo o co stát.  V Sankt Wolfgangu mají krásný gotický kostel se vzácným oltářem. Vešli jsme do něj, ale nesmělo se tu fotografovat, tak jsme oltář i kostel jen tak okoukli a vyrazili do ulic.  B. Jaga nedala jinak a vyfotografovala si pohled na jezero z krytého ochozu, který se táhl kolem kostela. Vpravo nahoře je vidět kousek cedule, která žádá návštěvníky, aby neházeli nic dolů, že je tam koupaliště. V té zimě mi to varování připadalo úsměvné, ale když jsem se podíval dolů, tak tam to koupaliště skutečně bylo, a to s termálním bazénem, v němž právě laškoval jakýsi mladý pár. Tak jsme mu aspoň zamávali a šli dál. Pršelo stále víc a o jízdu s koníky nebyl zrovna velký zájem.Stánky byly pěkné. V tomhle se kovaly dárky pro štěstí. Jinde se zase prodával rozličný vánoční tovar. Usoudili jsme však, že je na nás poněkud drahý.

Zato jsme objevili velice netradičně pojaté jesličky.  Anděl nad chlévem byl sice tradiční, ale svatá rodina vypadala velice civilně. Sv. Josef mi připomínal tesaře (jímž byl), který právě přišel z práce a je jen lehce udiven tím, co doma našel.  Ještě lepší byli holdující pastýři a vůbec lid obecný v nadživotní velikosti a v místním civilním oblečení včetně klobouků s kamzičími štětkami. Chrnící pastucha v pozadí mi připomněl začátek mše Jakuba Jana Ryby „Hej mistře, vstaň bystře!“. Tohle je možná rybář, ale možná také muž, který právě instaluje televizní anténu. Na sloupu přece ryby nerostou…  U některých výjevů byly umístěny vysvětlující cedulky. Text však byl v místním dialektu, jen vzdáleně připomínajícím němčinu. Vyrozuměli jsme aspoň, že muž mávající kloboukem nese stůčku plátna a jeho synek s vozíkem ho prosí, aby ho vzal s sebou. Tyhle jesličky se mi velice zalíbily, byly takové realistické. U těch tradičních má holdující publikum sepjaté ruce (takže nemůže pracovat) a modlí se Otčenáš (kdy se ho stačili ti dobří lidé naučit?), okolo poletuje rozličná nebeská drůbež a mává mašlemi s latinskými nápisy, které musely u starozákonních Židů vzbudit nesmírné nadšení. Ještě hezčí bylo, že mezi figurínami se mohlo volně procházet, takže občas nebylo možné na první pohled poznat, kdo je živý a kdo vysochaný.  Na konci tržiště stálo několik keramických dílen. Vystavené artefakty byly pěkné, ale udělal jsem jen jeden záběr; pak přišel majitel a ukázal mi tabuli, na níž v několika řečech stálo, že je tu fotografování zakázáno. Možná měl onen keramik strach, že mu někdo ukradne tvůrčí nápad…

Poslední zastávkou na našem adventním putování bylo město Gmunden, jmenovitě

adventní trhy na vodním zámku Orth.  Zámek stojí na ostrově v jezeře Traunsee a jsou to vlastně zámky dva – starý a nový. Adventní trhy se konaly v obou a vstupné bylo vcelku lidové – 2,50 EUR.  K vodnímu zámku patří vodní výzdoba.  Když se večer nasvítí, vypadá moc pěkně.  I zámecké prostory vypadaly pěkně. Venku se však prodávaly v podstatě jen potraviny a nápoje, většina stánků byla instalována v interiérech. Lidí tam byly spousty a objektiv se mi parádně zapotil, takže jsem fotografování vzdal.  Venku jsme objevili několik stanovišť místních umělců. Tenhle např. začal sochat za pomoci motorové pily…  … a nakonec mu vyšlo třeba tohle.  I mistr kovářský se snažil, ale to známe i od nás.  Začalo se stmívat a déšť sílil, tak jsme se odebrali k autobusu a odjeli domů. Pršet přestalo až někde před Lincem…

Bonus pro ty, kteří dočetli tohle povídání až do konce:  I letos jsme navštívili salcburskou cukrárnu a kavárnu Fürst, o níž jsem psal už loni. V šálku však není káva, ale horká čokoláda. Podle sdělení B. Jagy moc dobrá.