Luciano De Crescenzo: Příběhy řecké filozofie

gf-01Již jste někdy drželi v ruce knihu, podle níž se můžete připravit na zkoušku na vysoké škole a která je zároveň stejně zábavná – a možná i zábavnější – než nejlepší humoristické romány? – začína text na záložke tejto knižky a v ďalších vetách naznačuje, že takúto knihu v ruke práve držíte. No, povedzme si rovno, s tou skúškou trochu preháňa, aspoň dúfam – lebo inak by to s úrovňou školstva bolo ešte horšie než si myslím že je (síce, možno nejaká súkromná vysoká škola v Hornej Dolnej… no, nechajme to). A zábavnejších humoristických románov som tiež čítal dosť…

Tak či tak, knižka je to príjemná. Zoznamuje čitateľa so starogréckymi filozofmi vrcholného obdobia odľahčenou „ľudskou“ formou, všetky tie veľké mená, ktoré člověk pozná aspoň z počutia, sa zrazu stávajú reálnymi ľuďmi s ich jedinečnými názormi i ľudskými slabosťami. A naviac ich spoznáme v kontexte ich doby; na prednáškach z filozofie som asi pozor nedával, lebo mňa prekvapilo už to, že všetci tí velikáni od Sokrata cez Platóna a Aristotela až po Zenona boli vpodstate súčasníci, resp. že žili v takom krátkom období, že sa takmer všetci mohli osobne poznať (a väčšina z nich sa naozaj aj poznala).

Poďme si tých najvýznamnejších z nich predstaviť trochu bližšie – a kým iným začať, než Sokratom:

gf-02Sokrates
Kdo by se nezamiloval do Sokrata: byl z duše dobrý, tvrdohlavý, inteligentní, ironický, tolerantní a neústupný zároveň. Čas od času se na Zemi takoví velcí muži rodí. Muži, bez kterých bychom my všichni byli trochu jiní. Mám na mysli Ježíše, Gándhího, Lao-c´e či svatého Františka. Sokrates se ale od ostatních liší svou obyčejností. Zatímco u osobností, které jsem právě vyjmenoval, přetrvává podezření, že jim na významu dodala špetka chvalořečí, u Sokrata tomu tak není. Athénský filozof byl extrémně prostý člověk. Nehlásal programy o vykoupení a nechtěl chodit s hloučkem stoupenců. Měl také zvyky mezi mudrci dosti neobvyklé. Navštěvoval hostiny, pil, a když se mu naskytla příležitost, pomiloval se s hetérou.

Sokrates se oženil se Xantipou, když mu bylo skoro padesát let. Vzal si ji spíš proto, aby měl syna, než že by chtěl manželku. Až do té doby se manželství zdaleka vyhýbal a těm, kteří se ho ptali, jestli se mají oženit, odpovídal stále to samé: „Ať učiniš, co chceš, budeš toho litovat.“

Je jisté, že mu byl pohodlný moderní život zcela lhostejný. Jeho obvyklé oblečení, bez ohledu na horko či zimu, bylo složeno z jakési tuniky, které se říkalo chitón, či eventuelně z plátěného kabátu – tribónu. (…) Z luxusních věcí ho nezajímala žádná. Jednoho dne se zastavil před jedním athénským obchodem, díval se na vystavené zboží a překvapeně pronesl: „Ale podívej se, kolik věcí potřebují Athéňané k životu!“

Mezi sedm nejvýznamnějších Sokratových žáků patří tito: Antisthenes, Aristippos, Euklides, Faidon, Platón, Aischines a Xenofon. (…) V rozporu s morálním učením velkého filozofa se jeho sedm žáků navzájem srdečně nenávidělo a každý z nich se představoval svým posluchačům jako jediný a pravý vykladač sokratického učení.

gf-03

Kynici
Antisthenes, přezdívaný Opravdový pes (Haplokyon), byl zakladatelem kynické školy. (…) Vypadá to, že jméno školy je odvozeno od místa, kde obvykle konverzovali: Kynosarges (kynosarghes = hbitý pes) byl gymnasion pro cizí studenty nacházející se hned za athénskými hradbami, na březích Ilissu. Jiná teorie ale říká, že se mu říkalo kynik proto, že celý život prožil jako toulavý pes (kyón). Podle Diokla z Magnésie to byl on, kdo si jako první „zdvojil plášť“, tedy zvětšil tak, aby v něm mohl spát, čímž prakticky vytvořil první spací pytel v dějinách.

„Myslím si,“ říká Antisthenes, „že bohatství není hmotné a nemůžeme ho mít v domě jako nějakou věc, ale že je to stav duše. Jinak by se nedalo vysvětlit, proč se někteří, i přesto, že mají velký majetek, nevyhýbají žádné námaze a žádnému nebezpečí, jen aby si pomohli k ještě většímu bohatství. (…) Připomínají lidi, kteří nepřetržitě jedí, a přesto se nikdy nenasytí. Já, i když zdánlivě chudý, mám takový majetek, že ho s obtížemi obhlédnu: spím, jím a piji, kde se mi líbí, a mám pocit, že mi patří celý svět. Aby má touha po jídle vzrostla, využívám vlastní chuť. Na čas se zdržím jídla a už po dni půstu se pro mne každé jídlo, které nesu k ústům, stává lahůdkou. Když moje tělo pociťuje potřebu lásky, spojím se s ošklivou ženou a ona mne přijme s velkou radostí právě proto, že po ní nikdo netouží. Důležité je zkrátka, moji přátelé, nepotřebovat nic.“

gf-04Diogenes ze Sinópy: Jeho otec Hikeios měl přímo v centru města směnárnu až do doby, kdy se jednoho krásného dne pod vlivem neustálého zacházení s cizími penězi rozhodl vyrobit si trochu mincí i pro svou osobní potřebu. Filozof Eubulides tvrdí, že peníze padělal sám Diogenes. Jisté je, že odsouzeni byli oba, otec i syn, první na doživotí a druhý k vyhnanství. (…) Uložený trest se ho zřejmě nijak nedotkl, pokud je pravda, že výnos okomentoval slovy: „Jestli mě Sinópové odsoudili k vyhnanství, já je odsuzuji, aby zůstali ve vlasti!“ Když přišel do Athén, potkal Antisthena a po méně než půl hodině rozhovoru se přidal ke kynické škole.

Diogenes ze Sinópy je skutečnou studnou historek. Ví se o něm, že bydlel v sudu a že se i za bílého dne procházel se zapálenou lucernou a hlasitě prohlašoval: „Hledám člověka!“ Veleznámé je jeho setkání s Alexandrem Velikým. Když král projížděl na koni po jedné korintské cestě, uviděl ho, jak sedí na schodišti Kranea a vyhřívá se na sluníčku.
„Já jsem Alexandr Veliký a kdo jsi ty?“
„Já jsem Diogenes Pes.“
„Požádej mě, o co chceš.“
„Ustup mi ze slunce.“

Aby si zvykl na teplotní rozdíly, lehával v létě na rozpáleném písku a v zimě vyhledával sníh. Může se to zdát divné, ale my dnes děláme totéž. Jako všichni kynici byl i on vzhledem ke slasti zdravě nedůvěřivý. Když jednou večer potkal přítele, který šel na hostinu, zavolal za ním: „Vrátíš se horší!“

Jeho vztahy s Platonem nebyli příliš vřelé. O platonské konverzaci soudil, že je to „čistá ztráta času“ a Platón mu odpovídal stejnou mincí, když ho označil za „pomateného Sokrata“.

Diogenes nesnesl fakt, že by filozof Platón mohl žít v pohodlném domě plném krásných věcí. Jednoho deštivého dne vtrhl v návalu vzteku do jeho ložnice a zablácenýma nohama mu pošlapal vyšívané přikrývky a koberce, pak opět vyšel na ulici, znovu si pořádně zamazal nohy, vrátil se zpět a opět skákal po přikrývkách a kobercích. Platón ho pozoroval, aniž by zasáhl.
„Šlapu po Platónově nadutosti!“ křičel Diogenes.
„S nemenší nadutostí,“ odpověděl Platón.

V devadesáti letech spáchal sebevraždu tak, že zadržel dech.

Kynismus byl spíš životním stylem než filozofickou školou. Kynici, jednou provždy osvobozeni od vlastních potřeb, se nezajímali o politiku, o fyziku a o jakoukoliv filozofickou úvahu, pokud se netýkala etiky. Sami se označovali za „světoobčany bez domova, bez města a bez státu“. Kynici se vyskytovali všude a v každém období.

gf-05Kyrenaici
Aristippos: Od kynické ke kyrenské škole je obrovský skok. I když vyšli ze stejného filozofického základu, jsou Antisthenes a Aristippos dva protichůdní myslitelé. Jestliže první mohl být přirovnáván ke psu, měl ten druhý charakter a chování kočky. Abychom si to uvědomili, stačí se zamyslet na d touto anekdotou (…):
Jednoho dne, když si Diogenes ze Sinópy umýval u fontány řepu, všiml si, že k němu přichází kyrenaik. (…) Aristippos promlouvá: „Kdyby ses naučil mluvit s bohatými, už bys nemusel jíst zeleninu.“ A Diogenes mu to vrací: „A kdyby ty ses naučil jíst zeleninu, nemusel bys poklonkovat mocným.“

Když ho vinili z toho, že chodí za hetérou Lais, hájil se slovy: „Já ji ovládám, ale nejsem jí ovládán.“ Nebo: „Není zlé vejít, nýbrž nemoci vyjít.“ Pro informaci – Lais si od Aristippa nenechávala platit, protože to považovala za dobrou reklamu pro sebe, zatímco po nebohém Demosthenovi požadovala obrovskou sumu 10 000 drachem.

Aristippovo myšlení se soustřeďuje na umění žít, „prchající okamžik“ (…) Většina lidí se v závislosti na svém věku vypořádává se svou existencí buď návratem ve vzpomínkách do minulosti, nebo upnutím se k budoucnosti. Málo vyšších bytostí (podle Aristippa) dokáže žít přítomností. Často slýcháme staré lidi zasněným hlasem vzdychat: „Jak jsem byl ve dvaceti šťastný!“ (když moc dobře víme, že to tak vůbec nebylo) a stejně tak často vídáme mladé, kteří na vrcholu svých fyzických a psychických schopností sázejí všechno na nejistou budoucnost. Skoro nikdo není tak prozíravý, aby prohlásil: „V této chvíli nejsem nemocný, lidé, které mám rád, jsou všichni zdraví, jsem šťastný!“ Mít žízeň a při pití sklenice vody dokázat myslet na to, jak je ta voda dobrá – to je kyrenské chování.

Theodoros nabádal k využití slasti, ať je kdekoliv, bez ohledu na námítky falešných moralistů. Teoretik egoismu nepovoloval ani přátelství: „Je to pocit vzájemné prospěšnosti užitečný pouze hlupákům. Moudří ve své nezávislosti o jeho potřebě nehovoří.“

Hegesias byl ze všech nejradikálnější: „Ve chvíli, kdy není možné docílit stálé slasti a kdy nám život v základu působí bolest, je dobré umřít.“ Zastavoval kolemjdoucí na ulici a přemlouval je k sebevraždě: „Poslouchej mě, bratře: ty víš s jistotou, že musíš umřít. Nevíš ale, jaká smrt tě čeká. Možná si pro tebe osud přichystal smrt násilnou a bolestivou nebo pomalou a krutou nemoc. Poslechni rady moudrého muže: ukonči to! Jenom okamžik a zbavíš se starostí.“ Zdá se, že se mu takto každý měsíc podařilo zabít pár Athéňanů.

gf-06Platón
Aristokles, uměleckým jménem Platón (přezdívku dostal kvůli šířce ramen; Timon z Fliuntu ho označuje za „ramenatého“ – platistakos) (…) byl aristokrat. (…) S tak autoritativním příbuzenstvem (cosi jako rodina Kennedyů 5. století př.n.l.) bylo nevyhnutelné, že i on dostal chuť dělat politiku.

Pravdupovediac, Platón mi nikdy nebol sympatický. Už len to jeho fantazírovanie o Atlantíde… Takisto dobre chápem vyššie citovaný Diogenov názor, že platónske dialógy sú čistou stratou času – sú strašne rozťahané, nehovoriac o tom, že obvykle svoje názory vkladá do úst Sokrata (napokon, v knižke sa píše: Platón se jednou v Sokratově přítomnosti pustil do čtení jednoho ze svých dialogů a když dočetl, Mistr pronesl: „Podívejte se, kolik nesmyslů mne ten mladík nechává říkat!“). A som vlastne rád, že v popise pána De Crescenza vyznieva Platón rovnako nesympaticky, ako som si ho predstavoval. ;-) Takže mi snáď prepáčite, že jeho (mal som tu pôvodne ostrejšie adjektíva, ale ostaňme pri slove divné) názory preskočím a doplním už len jedno:

Platón zemřel v jednaosmdesáti letech během jedné svatební hostiny (…) Během jeho dlouhého života ho nikdo nikdy neviděl se smát.

gf-07Aristoteles
Aristoteles byl profesorem a jako všichni profesoři byl trochu pedantský. Mimoto, filozoficky řečeno, byl pořádkumilovný, a tak může vypadat nudně. (…) Nevzdávejte se ale při prvních nesnázích, snažte se ho pochopit. A jestli vám i potom bude připadat pořád příliš náročný, co chcete, abych vám řekl: oběma nohama ho přeskočte a jděte dál. Já vám odpustím. Uvědomte si ale, že když nebudete znát jeho filozofii, bude vám v životě něco chybět: když nic jiného, tak trpělivost naslouchat.

Tatínek, doktor Nikomachos, byl osobním lékařem makedonského krále Amynta II. Aristoteles měl tedy možnost navštěvoval Pellu, hlavní město říše, a upevnit přátelství s Filipem, budoucím králem a budoucím otcem Alexandra Velkého. (…)
Filip povolal Aristotela do Makedonie, aby dělal vychovatele jeho synovi Alexandrovi, ještě ne Velikému a ještě ne čtrnáctiletému. (…) Jako výplatu Aristoteles požadoval rekonstrukci Stageiry, kterou srovnala se zemí makedonská vojska.
Když se v dějinách setkají dvě tak důežité osobnosti, jako byli Aristoteles a Alexandr, vždy se očekává nějaký pamětihodný výrok. Bohužel ale není nic, co by se dalo vyprávět. (…) Jediná konkrétní fakta: traktát o kosmu, napsaný Aristotelem ad usum Alexandri, a zoologická zahrada, kterou filozof vybudoval za pomoci svého svěřence, jenž mu ze všech koutů světa posílal zvířata a exotické rostliny.

Občas to vypadá, že řekl všechno i opak všeho a že neexistuje věda nebo disciplina, ke kterým by se nevyjádřil. (…) Aristoteles rozdělil hmotné věci na objekty neživé, rostlinné a živočišné. Následně začal třídit i lidi a uvědomil si, že všechno, co člověk vyprodukoval, je možné roztřídit jako materiální, morální a teoretické, v závislosti na tom, zda zkoumaný objekt přináleží světu fyziky, etiky či metafyziky. Základním nástrojem jeho třídící metody byla logika založená na sylogismu.
Není to všechno, ale pro začátek to stačí.

Dejme si pozor, když Aristoteles říká „duše“. Nejde o duchovní nebo nesmrtelnou duši, jak ji známe my, ale o součást jedince, která je rozdělena na tři části – vegetativní, senzitivní a racionální – a kteráse rodí a umírá současně s tělem. Mezi tělem a duší panuje vztah látka – forma, jako by duše byla skutečnou formou těla. (…) Aristoteles nevěří ve stěhování duší jako Pythagoras a Platón ani v nesmrtelnost duše, a to vždy trochu vadilo všem křesťanským filozofům, kteří si ho zvolili za spirituálního průvodce řeckým světem.

Několik tisíciletí bylo všechno, co řekl, pokládáno za neoddiskutovatelné dogma, což k rozvoji lidstva zcela jistě neprospívalo. Bylo by ale bláznovství svalovat na Aristotela zodpovědnost za kult, který mu vybudovaly další generace.
(tu musím podotknúť dve věci – jednak „několik tisíciletí“ sa mi zdá trochu prehnaný časový údaj a druhak väzba „k rozvoji neprospívalo“ mi reže uši, buď je tam naviac to „k“ alebo by som namiesto prospievať použil prispievať)

gf-08Epikuros říká: „Ze všeho dobra, které nám moudrost přináší, je nejcennější přátelství“, a to je klíč k pochopení jeho filozofie. Lepší je společnost, která věří v přátelství, než taková, která se spoléhá na spravedlnost. (…) Nahradíme-li slovo přátelství slovem láska, máme v Epikurovi předchůdce sv. Františka. Jestliže toto poselství nebylo nikdy masami přijato, je to proto, že přátelství je osobní hodnota, kdežto spravedlnost může být účinným ideologickým nástrojem na získání moci.

De Crescenzo nám ponúka aj zaujímavé presahy starogréckej filozofie do súčasnosti a ich názorné interpretácie – napríklad takí epikurejci:

Epikurejské tvrzení je méně utopistické, než se domníváme. V minulém století rozdělil německý sociolog Ferdinand Tönnies společenství lidí na dva druhy – první založený na spravedlnosti (Gesellschaft) a druhé na přátelství (Gemeinschaft).
Společenství typu Gesellschaft jsou horizontální – všichni občané mají před zákonem stejná práva. Jedinec se nesmí odvolávat na příbuzenské vztahy nebo na doporučení přátel za účelem dosažení svých potřeb. Jestliže je jeho přání oprávněné, nikdo ho nebude nutit, aby se před někým plazil. Vynikajícím příkladem Gesellschaftu je Anglie – jak královna Alžběta, tak poslední squatter ze Soha, i přesto, že zastávají rozdílné role, se mohou před zákonem odvolávat na stejná práva.
Společnosti typu Gemeinschaft jsou pyramidové. Všechny vztahy jsou v nich usměrňovány přátelstvím. Vznikají skupiny rodinného, spolkového, politického a kulturního typu a každá z nich má na vrcholu pyramidy vůdce. Mezi vrcholem a základnou se nachází střední hierarchie. Funguje díky doporučením a příbuzenským vztahům. Oblast jižní Itálie, Mezzogiorno, je prvním příkladem Gemeinschaftu, který mě napadá.
Takto řečeno vypadá Gemeinschaft jako mafiánská společnost, které je potřeba se vyhnout jako moru. Zhodnoťme ji ale v epikurejském duchu a získáme morální poučení: kdo žije ve společnosti založené na přátelství, hned pochopí, že chce-li přežít, musí hledat co nejvíc přátel, a to z něj dělá člověka společenštějšího a ochotnějšího ve vztazích k bližním. Zatímco občan Gesellschaftu, jistý si svými ústavními právy, se vyhne kontaktům s ostatními a zakrátko se z něj stane přehnaně civilní a „odměřený“ jedinec.

Jako shrnutí (…) předkládám některá Epikurova zlatá pravidla:
  – Jestli chceš udělat z Pythoklea boháče, nezvětšuj jeho majetek, ale zbav ho žádostí.
  – Uvědomme si, jak je důležitá střídmost. Ne proto, že je nutné živořit, ale proto, abychom zmírnili neklid.
  – Zbavme se pout politiky a obchodů.
  – Žádná slast není sama o sobě špatná. Špatné ale mohou být prostředky k jejímu dosažení, pokud přinášejí víc zmatku než radosti.
  – Nenič dobro, které máš, touhou po tom, co nemáš.

Stoici
Abychom lépe pochopili stoicizmus, je nutné ho neustále porovnávat s epikureismem, skoro jako by jedna doktrína byla opakem té druhé. Krásné je na tom to, že obě školy chtěly dospět ke stejným výsledkům: moudře žít. S jediným rozdílem: pro epikurejce moudro odpovídalo slasti a pro stoiky povinnosti. To je všechno.

gf-09Zenon: Král ho zval ke dvoru a filozof odmítal s omluvou, že je příliš starý. Ve skutečnosti Zenon nenáviděl oslavy, mondénnost a jakékoliv shromažďování. Při hostinách obvykle sedával v ústraní, protože říkával: „Tak se můžu alespoň z jedné strany cítit sám.“

Měl velké množství žáků. Autor komedií Filemon říkal o Zenonovi: „Jak divná filozofie je ta, ve které Mistr učí hladovět a mnoho žáků mu naslouchá s nadšením. Já jsem v hladovění samouk!“

Stoik není ctný proto, že dělá dobro, ale dělá dobro proto, aby byl ctný. Jinak je nemilosrdný k sobě i ostatním. Lítost považuje za nedostatek, slabost paniček. (…) Stoika je zkrátka lepší minout než potkat. Problém je ale v tom, že jich je kolem příliš.

Kdo je dnes stoikem a kdo epikurejcem? Jak je rozeznáme? (…) Stoik je jedinec, který pevně věří ve své morální poslání: musí ho uskutečnit. Vždycky potřebuje Velký projekt, který by dal jeho životu smysl. Ve strachu, že by se tento projekt mohl opravdu uskutečnit, si ho stoik obyčejně vybírá velice obtížný, pokud možno nerealizovatelný, a v každém případě mimo možnosti běžného jedince. Důležitá je možnost trpět ve jménu něčeho, co má morální význam. (…) Všichni, kteří věří ve velkou, věčnou a nepomíjivou Lásku, jsou stoici. (…) Stoiky jsou křesťané, ti opravdoví. Ti vidí cíl v ráji a touží po tom, aby si jej zasloužili díky utrpení těla a povznesení ducha. (…) Stoiky jsou marxisté. Cílem jejich života je získání spravedlnosti pro všechny bez výjimky.
Epikurejec je úplně jiný. Je si vědom ošidnosti života, stanovuje si malé cíle, dosažitelné v krátké době. (…) Epikurejec pohrdá aktivní politikou a těžko by byl skvělým kapitánem průmyslu, je to víc mistr soukromí než občanské společnosti. Aby se Pirelli stal Pirellim, musel být určitě stoikem. Epikurejci na jeho místě by stačilo, kdyby pracoval v pneuservisu.

Skeptici
Skeptici nepopírají existenci zdání, popírají pouze existenci bytí a nevyvratitelné pravdy. Skeptik by eventuálně mohl vstoupit i do náboženské sekty nebo politické instituce, být knězem, vojákem nebo radním. Důležité je, aby vykonával své úkoly, aniž by dogmaticky věřil v to, co dělá. Možná budeme v pokušení tento způsob myšlení bez varování odsoudit jako nemorální. Zůstaňme ale u pokušení a představme si na chvíli, jak by se náš život změnil, kdybychom se v některých situacích před tím, než se vydáme v plné zbroji do boje, mohli krátce zastavit a zamyslet se: „To, o čem si teď myslím, že je naprosto skutečné, by zítra mohlo být pouze pravděpodobné.“
Tak tohle je přibližně epoché, zdržení se úsudku. Použijte ho na fanatismus Rudých brigád, maoistické opojení roku 1968 a různé náboženské perzekuce, které poznamenaly dějiny, a představte si ty výsledky.

Pyrrhon: Jeho teorie vypadala v krátkosti takto: Neexistují hodnoty nebo pravdy, které by opravňovaly dát ruku do ohně.

V roce 334 př.n.l. se (…) účastnil výpravy Alexandra Velikého do Orientu. (…) I tam si uvědomil, že pro dosažení konečného klidu je nutné oddávat se wu wei, nejednání.

Timon z Fliuntu: Z jeho díla se nám zachovalo jen pár fragmentů. Mezi nimi i tato věta: „Netvrdím, že med je sladký, souhlasím však s tím, že se takovým jeví.“

Takže ja si teraz dovolím parfrázovať tohoto pána – netvrdím, že táto kniha je dobrá, súhlasím však s tým, že sa takou javí. ;-) Snáď zaujala aj vás a uznáte, že to boli frajeri, títo grécki bradáči. ;-)

A ako bonus na záver ešte pár morbídnych perličiek, akými všakovakými spôsobmi opúšťali starogrécki filozofi tento svet. Už som spomínal, že deväťdesiatročný Diogenes spáchal samovraždu tak, že zadržal dych a Platón umrel počas akejsi svadobnej hostiny.
Sokrates, ako snáď viete, bol odsúdený na smrť vypitím bolehlavu. Otroka, ktorý mu jed v pohári priniesol, sa spýtal: „Dobrý muž, ty sa v týchto veciach vyznáš. Čo sa má robiť v tejto situácii?“ „Nič, len vypiť a chodiť sem-tam po miestnosti. Potom, keď ti začnú brnieť nohy, ľahni si na lôžko a uvidíš, že nápoj sa už o všetko postará“ – odpovedal otrok. Sokrates bol ešte zvedavý, či sa takým nápojom môže pripiť na nejakého boha, ale na to mu už otrok odpovedať nevedel. Tak nápoj na dúšok vypil a v posledných chvíľach svojho života ešte utešoval smútiacich priateľov a žiakov.
Kynik Metrokles sa vo vysokom veku uškrtil vlastnými rukami. Platónov žiak Xenokrates ako 82-ročný spadol v noci do kade s dažďovou vodou. Epikurovi sa stali osudnými ľadvinové kamene; keď cítil, že sa blíži jeho posledná hodina, zaliezol s karafou vína do vane s horúcou vodou a tam popíjal a debatoval až do konca. Kleanthes z Asssu dostal vo veku takmer sto rokov zápal ďasien, takže mu lekári predpísali dvojdňový pôst – a on potom už jesť nezačal, konštatujúc, že sa počas tých dvoch dní cítil tak príjemne, že sa rozhodol pokračovať. Lucretius zomrel na lásku – istá zvrhlá žena ho prinútila vypiť nápoj lásky a on, šialený žiarlivosťou, spáchal samovraždu naľahnutím na meč. Chrisippos umrel smiechom keď sledoval, ako sa jeho osol opitý potáca po dvore. Len Aristoteles umrel vpodstate nudne – skonal vo veku 63 rokov na akúsi chorobu žalúdka.

Na obálke knihy som sa dočítal, že pán De Crescenzo napísal podobné knihy o filozofii predsokratovskej, stredovekej i modernej. Prvé dve z nich vyšli aj v češtine, tak sa po nich snáď poohliadnem.

A ešte technická poznámka: Knižka je bez obrázkov, portréty filozofov som pozbieral na internete.

Komentáre

Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.

Oby | 20. 8. 2013 Ut 20:05 |   [1]

No krásné! A krásně dlouhé! Ještě se sem vrátím a pořádně si to přečtu, později teď musím nefilosofsky běžet do banky. Jen ještě malá perlička k tomu Sokratovi – Jeho žena si prej stěžovala: „Vždyť oni tě odsoudili k smrti úplně nespravedlivě!“ Na což Sokrates opáčil: „Byla bys radši, kdyby mě odsoudili právem?“ ;-)

reagovať

kety | 21. 8. 2013 St 8:03 |   [2]

Hm, kdybych si mohla vybrat, tak tedy umřít jako Chrisippos. ;-)

reagovať

lojzo | 21. 8. 2013 St 9:13 |   [3]

Ešte jedna drobná hnidopišská poznámka k prekladu (alebo skôr k práci redaktora): Je trochu nekonzistentný, napríklad Alexandr je niekedy Velký, inokedy Veliký; Timon je raz z Fliuntu, na inom mieste z Fliúntu. A dokonca prekladateľka je raz uvedená ako Iva Papírníková, na tej istej stránke dolu ako Iva Papírnková;-)

reagovať

SV | 21. 8. 2013 St 10:12 |   [4]

nooo, potom si to rada prečítam, vyzerá to byť zaujímavý článoček, vyskytuje sa tam nejaký Pes ;-)

reagovať

fialka | 21. 8. 2013 St 13:55 |   [5]

[4] Hodně dlouho jsem se jako malá chtěla stát kynikem. Pak mě ale k sobě zlákali vlkodlaci ;-)

reagovať

SV | 21. 8. 2013 St 15:47 |   [6]

reagovať

Milošweb | 21. 8. 2013 St 18:48 |   [7]

Zajímavé je, jak vysokého věku se někteří dožili. To v té době muselo být jako dnes 120 let. Ale že by šlo spáchat sebevraždu zadržením dechu, snad ani není možné.
Také mě zaujalo to, že Diogenes v sudu jen bydlel, já myslel, že v něm byl pořád, a on si přitom užíval slunečních paprsků i v zimě sněhu.

reagovať

lojzo | 22. 8. 2013 Št 11:18 |   [8]

[7] „že by šlo spáchat sebevraždu zadržením dechu, snad ani není možné“ To vlastnoručné samouškrtenie sa mi tiež zdá podozrivé. ;-)

reagovať

SV | 22. 8. 2013 Št 11:51 |   [9]

„Ale podívej se, kolik věcí potřebují Athéňané k životu!“ múdry pán to bol, ten Sokrates!

reagovať

SV | 22. 8. 2013 Št 11:52 |   [10]

…panovi Opravdovému psíkovi vrelé díky, spacák dobrá vec! ;-)

reagovať

SV | 22. 8. 2013 Št 14:51 |   [11]

[9] myslíte, že nepotreboval ani bábovku? ;-)

reagovať

SV | 23. 8. 2013 Pia 11:12 |   [12]

pekne si to spracoval Lojzo! a doplnenie tých obrázkov bol vynikajúci nápad. to tej knihe chýba.

reagovať

SV | 23. 8. 2013 Pia 11:15 |   [13]

tí páni to mysleli dobre. chceli zmeniť svet k lepšiemu. ale zdá sa mi, že všetci robili tú istú chybu. uviazli vo svojom vlastnom štvorečku. snáď len pan Sokrates mal nadhľad ;-)

reagovať

lojzo | 24. 8. 2013 So 13:06 |   [14]

Zistil som, že som v podstate epikurejec. ;-)

reagovať

Oby | 24. 8. 2013 So 15:53 |   [15]

Hm, ještě jsem to nestihla doprostudovat. Mám nějaké resty – budu muset makat, číst a psát rychleji. Jestli já nebudu nestíhavec. ;-)

reagovať

lojzo | 24. 8. 2013 So 16:59 |   [16]

[15] Rozumiem narážke – chce to kratšie články a viac obrázkov! 8-)

reagovať

Oby | 24. 8. 2013 So 17:41 |   [17]

[16] Narážka nebyla v úmyslu – prostě se mi to tu trochu nahromadilo. Hned, jak se trochu uvolním, se do těch filosofů zakousnu. ;-) Ale víc obrázků by být mohlo, a sem tam nějaká písnička jen tak. 8-)

reagovať

Henry Psanec | 25. 8. 2013 Ne 22:17 |   [18]

[7] Ten věk nejde myslím takhle srovnávat, to je pořád stejné, protože jsme pořád stejní lidé; prostě na tom byli tehdy v Řecku dobře po všech stránkách (píše o tom v Řeckém zázraku pěkně Zamarovský), takže průměrný věk byl přes 70 let.

reagovať

SV | 26. 8. 2013 Po 9:27 |   [19]

[18] som myslela, že menej. tak to bolo v starom Grécku vtedy dobre. pan Zamarovský píše vôbec pekne ;-)

reagovať

SV | 26. 8. 2013 Po 9:28 |   [20]

[15] nošak môžeš byť kľudne epikurejec a nestíhavec dokopy ;-)

reagovať

SV | 26. 8. 2013 Po 9:29 |   [21]

[14] to si, a to teda taký vyšší level ;-)

reagovať

SV | 26. 8. 2013 Po 9:29 |   [22]

kynik je kríženec kynológa a cynika, všakže? ;-)

reagovať

lojzo | 26. 8. 2013 Po 9:32 |   [23]

[22] Kynici a cynici – v angličtine je to jedno, každý je cynic.

reagovať

SV | 26. 8. 2013 Po 9:38 |   [24]

reagovať

Henry Psanec | 27. 8. 2013 Ut 0:07 |   [25]

Je prosím v té knížce uveden zdroj toho: Platón se jednou v Sokratově přítomnosti pustil do čtení jednoho ze svých dialogů a když dočetl, Mistr pronesl: „Podívejte se, kolik nesmyslů mne ten mladík nechává říkat!“ ?

Už pár měsíců se o tom s přátely bavíme…

reagovať

lojzo | 27. 8. 2013 Ut 18:13 |   [26]

[25] Diogenés Laertios, Vite dei filosofi, III, 35

reagovať

quick | 27. 8. 2013 Ut 19:41 |   [27]

[17] Oby, prosím, nezakusuj filozofy. Lojzo by musel předělávat článek. :-(

reagovať

Oby | 27. 8. 2013 Ut 20:26 |   [28]

[27] Kvůli pár zakousnutých? 8-O Hm, asi máš pravdu – místo na zadržení dechu či pádu do sudu s vodou by třeba někteří museli provést změnu zápisu v úmrtním listu, že na zakousnutí. :-D

reagovať

Henry Psanec | 27. 8. 2013 Ut 20:47 |   [29]

Moc děkuji! Inu, jsem osel. Kdyby to někdo hledal, je to v kapitole Platón, část 35. V mém překladu to místo zní „Při Hérakleovi, co toho o mně nalhal ten mladík!“

reagovať

lojzo | 27. 8. 2013 Ut 20:53 |   [30]

[29] „Inu, jsem osel.“ A čo konkrétne si zasial? Vzhľadom na ročné obdobie predpokladám, že nejaké oziminy. 8-)

reagovať

kety | 27. 8. 2013 Ut 22:05 |   [31]

[27] [30] Půvabný jazyk! :-D :-D

reagovať

Henry Psanec | 28. 8. 2013 St 4:39 |   [32]

Zasel jsem „medle“, abys je mohl rozsévat do polí IMO.

reagovať

Henry Psanec | 28. 8. 2013 St 4:40 |   [33]

oprava: abyCH

reagovať

lojzo | 28. 8. 2013 St 8:08 |   [34]

[32] Tak tie medle som si musel vygúgliť! ;-)

reagovať

SV | 28. 8. 2013 St 11:21 |   [35]

[34] tak mi môžeš prezradiť, čo to je ;-)

reagovať

lojzo | 28. 8. 2013 St 12:16 |   [36]

[35] Môžem, ale rozširovanie obzorov vlastnými silami je príjemnejšie, nie? ;-)

reagovať

SV | 28. 8. 2013 St 12:37 |   [37]

[36] v Tatrách určite áno. ale na Gúgli nie. ;-)

reagovať

Pripojte svoj komentár!

Môžete používať Texy! syntax.

* Hviezdičkou sú označené povinné údaje.


Rubriky

Najnovšie komentáre

Fotogalérie

    Náhodná fotografia

    Prejdite na fotografiu Carcassonne

    Všetky fotogalérie


    Obľúbené adresy



    Služobný vchod