Letiště v Johannesburgu, městě s největší kriminalitou na světě, mě vítá docela klidně a beze zmatků. Po odbavení procházím galerií lvů, slonů a nosorožců, vyvedených na obřích fotografiích všude kolem. Těším se, že budu mít podobné. Po setkání se skupinkou a naším místním, česky mluvícím průvodcem Zdeňkem, je nám sdělena malinká změna plánu. Místo do hotelu na ubytování rovnou pojedeme na výlet Džoburgem, krizovým městem, jak se mu tu říká. “Vítejte v ráji divokých zvířat,“ hlásá nápis nad proskleným východem a kdosi skepticky dodává: „A také v ráji gangsterů, lupičů a násilníků“.

Takže si máme vyměnit tady na letišti peníze, a to rovnou tak na 4 – 5 dní, protože pak pojedeme do divočiny a na safari, a tam nebude příležitost, leda možná ještě někde na hotelu, ale za nevýhodný kurs. Pak zase až na letišti při dalším přesunu do Cape Townu. A pokud můžete, tak se převlékněte do něčeho lehčího, venku je pěkných 29°C. Na polovinu února z Čech dost skok. Tak hurá do směnárny, podat pas, dolary, podepsat papír a nezapomenout přepočítat peníze – mají dvoje – a dát si pozor u nových na desítky, které se pro nemístní dají zaměnit lehce za stovky. Ohlídat kufr, bágl a brašnu s foťákama.

Ano, dávám si pozor, výměna trvá dlouho, tak ještě podpis, přepočet a hurá se na toaletě rychle přezout a natáhnout tříčtvrťáky. Vozím si to pro jistotu v batohu, takže kufr nemusím otevírat. Jsem v duchu na sebe hrdá, že to mám už zmáklé a jsem rychlá. Vracím se do čekajícího hloučku (ti se nepřevlékali, ti se budou pařit) jako jedna z prvních.

Průvodce se na mě hezky usmívá – milý člověk. J A podává mi můj pas. To je můj pas?, divím se. Jo, je. Nechala jsi ho na přepážce ve směnárně. Cože? Já? Koukám do brašny s foťákama a pak nevěřícně otevírám podávaný pas. No jo, je můj! A je to. Jsem definitivně v Africe, kde čas plyne jinak! Normálně, ne tak hekticky a zběsile jako v Evropě! Samozřejmě jsem si převzala peníze, podepsala papír, vrátila, peníze přepočítala, zkontrolovala a jednoduše odešla, protože černá paní za přepážkou z mého hlediska už nic nedělala a já byla vyřízená.

Když jsem se svou českou normální chůzí odkráčela převléct, paní přišla k naší skupince k průvodci a s úsměvem mu můj pas předala. Že ta bílá paní strašně rychle odešla směrem na toaletu, asi jí bylo nevolno, tak kdyby prý musela řešit něco závažnějšího, asi bude potřebovat ten pasport. No je toto možné??!! Žádné poděkování nebylo dost velké. Co si asi tak myslel ten náš průvodce… Usmíval se.

Tak vyrážíme do světa velkého jako je Francie, Německo a Velká Británie dohromady, žije tady asi 48 milionů lidí. Registrovaných, ale kdoví kolik doopravdy, spousta lidí zde není registrována. Po pádu apartheidu si říkají Duhový národ, je zde obrovská rozmanitost kultur, nářečí a barev kůže. Jižní Afrika je vyspělá a je jedničkou na africkém kontinentu.

Výhled z 80. patra hotelu

 Vydáváme se do centra, je doslova přecpané mrakodrapy, byly vystavěny prosperujícími společnostmi. Ty však dnes sídlí v bezpečí někde na předměstí a skleněné domy osaměly. Jejich okna zejí prázdnotou.

Kavárna v 80. patře hotelu

 Z jednoho mrakodrapu je zařízen luxusní hotel s vyhlídkou v 80. patře. Dlouhé, táhlé třídy, mohutné kamenné bloky bankovních domů a úřednická centra mají ráz spíše evropského velkoměsta. Jenom ta špína, odpadky a provizorní stánky černošské komunity, která se tu zabydlela na chodnících v kartónových krabicích, narušují tento dojem.

Soweto (SOuth-WEst-TOwn)

 Vědomi si permanentního nebezpečí, centrem jenom projíždíme. Máme na paměti varování z domova: „Nikde nezastavujte a nefotografujte, zvláště místní lidi. Jediný snímek nepříliš zajímavého místa by vás mohl připravit o všechny cennosti, fotoaparát a mnohdy i o život. Černí lupiči totiž nemají rádi svědky své nekalé činnosti“.

Tak postávám na chodníku před naším autobusem (pro 13 lidí, krásný, velký) dopíjím café americano, na krku foťák a čekám na zbytek skupinky, kterou se průvodce vydal hledat, protože se na 30 metrech na rovném chodníku dokázala ztratit. No, ztratit, ženský se zakoukaly do výloh s luxusním zbožím světových značek za třetinovou cenu a jaly se nakupovat. Jsme všichni a spokojeni: Já nebyla okradena o foťák a dopila kávu a ženský si nesly vítězoslavně luxusní papírové taštičky s krásným nákupem.A tak nakonec míříme na předměstí a přes Soweto dálnicí na Pretorii. Masakr – 6 proudů tam, 6 proudů zpátky, napěchováno auty. Jízda je plynulá. Pretorie je vzdálená asi hodinku jízdy. Zabrala jsem si první dvojsedadlo a tak sedím jak ve výkladní skříni a cestu pozoruji i přes hledáček foťáku. Je na co se dívat.  Pretoriánským Václavákem v centru města je Church Square. V jeho středu se k nebi vypíná socha „otce vlasti“ búrské komunity, presidenta Paula Krugera. Tento velikán jihoafrických dějin tu stojí mezi čtyřmi búrskými bojovníky v plášti a cylindru a připomíná mi spíše karikaturu kapitalisty. Ale tady je ctěn a vážen. Připadám si tu trochu jako na Trafalgar Square v Londýně.  Na Afriku poněkud netradičně v evropském stylu vybudovaný parlament, radnici a divadlo, prý zde dokonce hrají čeští i slovenští umělci. Justiční palác a banka Netherlands Bank, stará poštovní budova muzea známek a všude plno zeleně, posedávajících a polehávajících barevných lidí. A krásně se usmívají a mají radost, že mohou být vyfoceni. Přestala jsem kolem sebe vidět jen lupiče a vrahy a začala fotografovat.  Pojedeme dál na sever, ale ještě nahlédneme do historie – čtyřicet metrů vysokého žulového památníku, kousek za městem. Byl postaven u příležitosti stého výročí vítězství pěti set Búrů nad desetitisícovou zulskou přesilou a je nazván Voortrekker Monument.  S krásnou upravenou zahradou, kavárničkou a prodejnou a čistými toaletami. Když se vystoupá na vyhlídkovou terasu a pohlédne se dolů, je vidět 64 volských povozů, které jsou tu jako reliéfy vytesány do žulových desek v půlkruhu po obvodě budovy. Míříme do Mpumalanga – Země vycházejícího slunce, kde se nachází Krugerův národní park. Cestou stavíme, nakupujeme a jíme.Na zahnání hladu je tu jihoafrický supermarket, většinou provozovaný firmou „Spar“. Rázem jsme se ocitli v jiném zeměpisném pásmu. Je klimatizovaný a plný vyhlášených dobrůtek, specialit a pochutin, je to učiněná báseň. „Tady jste v malé Americe“, říká průvodce Zdeněk, je tu vše a všechno čerstvé.

Toalety v supermarketu

Tady jste ve vysoce rozvinutém státě a najdete tady vše, co si přejete. Elegantní černoši a černošky ve firemních oblečcích vám jsou nápomocni ve všem. Jen máte-li zájem o alkohol, musíte jinam. Jinak je tu spoustu různého pečiva, čerstvých chlazených ryb, které nepáchnou, a ovoce sladké a zralé, zelenina jak malovaná a já, masožravá, jsem si koupila spoustu sušených malých kousků masa, které mi byly nasypány do klasického hnědého amerického pytlíku. V buse za předním sklem, s nataženýma nohama na druhém sedadle, jsem si ho vychutnávala a dívala se na nový svět, který proudil okolo mě.

Wicky

Následuje:

II. část
III. část

IV. část

V. část

Redakční poznámka: Těšte se, příště budou i zvířata.