Nemajíce auta, rozhodli jsme se využít PID čili Pražskou integrovanou dopravu. Autobus č. 350 odjíždí z Dejvic v neděli a o státem uznávaných svátcích každou hodinu. I dostavili jsme se na stanici čtvrt hodiny před odjezdem a nestačili zírat: Autobus (nikoliv kloubový) už byl skoro plný a fronta dalších cesty dychtivých byla téměř dvakrát delší, než on. Postupovali jsme pomalu, protože řidič prodával lístky a lidi hledali drobné. Nevěřili jsme, že se do něj vejdeme, ale člověk je tvor plastický a nakonec jsme se tam nacpali všichni včetně jedné matky s kočárkem. Odjeli jsme o deset minut později.

Cesta by byla zajímavá, kdyby bylo vidět ven přes ostatní stojící, protože Vltava je pěkná i za Prahou. V Roztokách jsme ji však opustili, vyjeli do pořádného kopce a popojížděli od jednoho lidského sídla ke druhému. A všude ještě nastupovali další cestující; pravda, pár jich také vystoupilo. Byli to zjevně místní a určitě v duchu spílali nám, zatraceným turistům. Po nějaké době jsme dorazili na okraj Okoře a zírali, co tu parkuje aut na louce i u silnice. No, řekli jsme si, je neděle a svítí sluníčko, tak si lidi vyrazili.

Bus nás vyklopil u jakési velké louky v centru obce, na níž se nacházely stánky s rozličnými mlsky i pamlsky, a z níž už byl hrad vidět. I vydali jsme se k němu a spolu s námi davy dalších poutníků. Cesta nic moc, zaujal nás jen tenhle pařez.

Došli jsme do vsi a nad námi se tyčily trosky Okoře. Poučeni internetem, že se za jejich návštěvu platí, postavili jsme se na konec fronty, která měřila dobrých 300 metrů.

Tohle vše byla fronta na lístky, konec v nedohlednu.

Pomalu jsme postupovali ke kase, která byla v domku, na který nebylo vidět, protože stál za plotem. Když jsme k tomu plotu dorazili, zjistili jsme, že dnes se zde koná jakási slavnost, o níž jsme se na internetu nedočetli, takže vstupné činilo 175 Kč/osobu. To se nám zdálo být moc, protože program nás příliš nezaujal. Rytířské klání a ukázky sokolnictví už jsme viděli i jinde a dobovou hudbu najdeme i na TyTroubo. Leč dorazili jsme až do kasy, jejíž obsluhu jsme překvapili tím, že místo vstupenek jsme si koupili jenom dvě pohlednice, zaplatili, slušně pozdravili a odešli.

Vrátili jsme se na tu louku, a protože už bylo poledne, rozhodli jsme se, že něco zbodneme. Stánků tu byla spousta, pokrmy lákavé a ceny humánní. V duchu jsme si říkali, že takovéhle stánky by měly být na pražských velikonočních trzích, kde pro „staročeské trdelníky“ za nestydaté ceny není kam plivnout.

Pojedli jsme a usoudili, že další pšenka už nám tu nepokvete, a odebrali jsme na zpáteční autobus. Autobusy měly jet dva, ale ten první z nějakého důvodu nepřijel. Do dalšího, na který jsme čekali dobře půl hodiny, jsme se docela vešli a odjeli domů. Putování skončilo, kafe jsme si dali až doma.

Závěr: Na Okoři je hezky, ale musí se navštívit v době, kdy se tam nekoná žádný autdórový ívent. Takže se tam vydáme znovu někdy ve všední den a bude-li to stát za to, podám zde o tom zprávu.