Dnešný oslávenec: Josef Koudelka

Jeden z najuznávanejších českých fotografov. Narodený 10. januára 1938 v Boskoviciach, dnes teda slávi 75. narodeniny.

0110-josef-koudelka-01

Josef Koudelka (Zdroj som už nenašiel)

Vyštudovaný letecký inžinier (1961), v rokoch 1961–67 pracoval vo svojej profesii v Prahe a v Bratislave, fotografovaniu sa venoval ako koníčku – fotí Cigánov na Slovensku a divadelné predstavenia v Prahe (pre časopis Divadlo). V roku 1965 sa stal členom Zväzu československých výtvarných umelcov, v roku 1967 získava cenu ZČVU za inováciu divadelnej fotografie – čo mu umožňuje skončiť s pôvodným zamestnaním a venovať sa fotografii profesionálne. Jeho fotografie z cyklu Cigáni sú publikované vo Švajčiarsku. V roku 1968 fotografuje Cigánov v Rumunsku, do Prahy sa vracia 20. augusta – deň pred okupáciou Československa armádami Varšavskej zmluvy.

Počas prvého týždňa okupácie vzniká jeho najslávnejší súbor fotografií – Invaze. Je publikovaný anonymne v zahraničí, Koudelka síce v roku 1970 odchádza z Československa (dostáva trojmesačnú výjazdnú doložku na fotografovanie Cigánov v západnej Európe, keď mu československé úrady zamietnu jej predĺženie, rozhodne sa pre emigráciu), k autorstvu sa však priznáva až v roku 1984, po smrti svojho otca.

V rokoch 1970–79 žije v Británii, potom sa sťahuje do Francúzska, kde v roku 1987 získava aj občianstvo. V roku 1974 sa stáva členom prestížnej fotografickej agentúry Magnum, 1975 vychádzajú jeho Cigáni vo Francúzsku, USA a Veľkej Británii.

0110-josef-koudelka-02

Josef Koudelka (Zdroj)

V roku 1988 publikuje knihu fotografií zo života emigrantov Exils (Exily), a o rok nato získava francúzsku štátnu cenu – Grand Prix National de la Photographie. V deväťdesiatych rokoch 20. storočia sa stredobodom jeho záujmu stávajú človekom spôsobené zmeny v krajine (ktoré fotografuje panoramatickým fotoaparátom), výsledkom je kniha Chaos (1999). V roku 2003 bol konečne ocenený aj doma – získava titul Osobnost roka česká fotografie.

Je známy svojím minimalistickým životným štýlom – jeho jedinou adresou je parížska kancelária agentúry Magnum, kde príležitostne prespáva, keď je práve v Paríži. Nevlastní byt ani hmotný majetok, čo mu podľa vlastných slov umožňuje užívať si slobodu. „Když cestuji, nevím, kde budu spát, nemyslím na místo, kam si lehnu až do té doby, než si tam dám spacák. To je pravidlo, které jsem si stanovil. Protože si říkám, že se musím naučit spát kdekoliv, neboť spánek je důležitý. V létě spím často venku, přestávám pracovat, až když už není světlo, a znovu začínám brzy ráno.“


Z rozhovorov s Josefom Koudelkom:

O fotografovaní Cigánov:
„Tenkrát jsem sbíral písničky a mně ten magnetofon nikdy nevzali, i když jsem spal venku. Mám třeba nafocený, jak slyšej svůj hlas a jak jsou vytřeštěný… Bylo to vypětí, musel jsem dávat bacha na to, co se děje. Někdy byla svatba, a když byli opilí, tak hned nože a tekla krev, a tak bylo třeba odejít… Bresson říká, že pro něj je ta fotografie potěšením, pro mě je to neustálá dřina. Ale dřina, kterou chci dělat. Potěšení to nebylo, když si vzpomenu, kolikrát jsem spal u těch Cikánů, pelech zablešený, nemohl jsem se hejbat, všichni opilí a ráno vypadnout. Ale prostě mě to zajímalo… Hlavní bylo, aby ty fotky byly dobrý a aby tam nebylo nic ošklivýho o Cikánech – a proto to není objektivní. Mně někdy vyčítají na tom Západě, že je to povznesení bídy na krásu.“

0110-josef-koudelka-03

Z cyklu Cigáni. (Zdroj)

O fotografovaní invázie:
„Měl jsem štěstí, že jsem měl s sebou asi 60 kinofilmů nabitých v kazetách, které jsem v Rumunsku nepoužil. Takže když mě v noci známá probudila a třikrát mi zopakovala, že Rusové jsou tady, tak jsem vyšel do ulic a vzhledem k tomu, že jsem bydlel v Pospíšilově ulici, šel jsem hned k rádiu a byl jsem jeden z prvních. To mi pomohlo, že jsem se dokázal okamžitě orientovat…“

„Můj kolega z agentury Magnum Ian Berry, který se v srpnové Praze rovněž nacházel, v jedné publikaci popisuje, že fotografové se při fotografování snažili být nenápadní a ze strachu, aby jim Rusové nesebrali aparáty, je schovávali. Ale že tam byl jeden, který s objektivem chodil přímo proti Rusům. Říkal jsem si, píše Berry, že buď je to ten nejstatečnější člověk, anebo naprostý lunatik. To jsem měl být já. Ale já se vůbec nepokládám za statečného. Pro mě bylo opravdu statečných těch sedm Rusů, kteří na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci protestovali – jediní z nějakých dvou set milionů občanů SSSR. Ti dobře věděli, že jediná cesta z Rudého náměstí vede do kriminálu. Já si byl jistý – aspoň tak si to pamatuju – že to zvládnu, že se mi nic nemůže stát. I když mě Rusové několikrát pronásledovali a nejspíš za mnou i stříleli, když jsem jim utíkal.“

Z čeho vaše jistota vyvěrala?
„Nevím. Jisté je jedno: ve tři nebo ve čtyři ráno 21. srpna mě probudil telefon, že nás přepadli Rusové. Bez přemýšlení jsem vzal aparáty a šel fotografovat. Okamžitě jsem byl do událostí vtažen. Situace byla natolik silná, že jsem se nekontroloval – jako se tenkrát nekontrolovala řada jiných lidí. Ty fotografie jsem nedělal kvůli publikování, nýbrž pro sebe. Na rozdíl od zahraničních fotografů bylo to, co se tehdy dělo, mým problémem. Nebylo to nezúčastněné pozorování! Zároveň mě to fotografování bavilo – kam jsem se otočil, tam něco bylo. A já měl šanci u toho být! Nejspíš nikdo z těch, kdo mě tenkrát znali, to ode mne nečekal; ani já to od sebe nečekal. Nikdy jsem nebyl fotoreportérem, nikdy jsem nic nevěděl o fotožurnalismu, a přesto vzniklo to, co vzniklo. Srpnový soubor je pro mě důkazem, že ve fotografii neexistují od sebe oddělené kategorie.“

0110-josef-koudelka-04

Z cyklu Invaze. (Zdroj)

Celé roky behali vaše augustové fotografie po svete bez mena. Ich autorom bol anonymný fotograf. Ako sa s tým dalo vyrovnať?
„Že som ich nemohol podpísať, ma vôbec nemrzelo. Bol som známy vďaka iným fotografiám a bol som rád, že komunisti na mňa nič nemali. Nemohli povedať, že som sa preslávil nejakým činom proti republike. Teraz, keď bola výstava Invázia v Prahe, niekto o nej písal do historického časopisu. Pozrel aj do môjho spisu a zistil, že v ňom nie som uvádzaný ako autor augustových fotografií. Iba sa v ňom písalo, že oslovili môjho otca. On im ukázal dvadsať pohľadníc, na žiadnej nebola adresa, takže vraj nevedel, kde žijem. K tomu im povedal, že nikdy proti mne nebude vypovedať, a tým sa to skončilo.“

Vás nazeranie do vlastného spisu nepriťahuje?
„Ani veľmi nie. Istá vec by ma však zaujímala. V januári 1970 zomrel jeden komunista, výtvarník. Volal sa Emanuel Famíra a bol jeden z mála ľudí, čo s okupáciou súhlasili. Ľudia ho neznášali. Mňa vtedy zaujímalo fotenie sociálnych skupín, šiel som teda na jeho pohreb. Vravel som si, prídu jeho kamaráti, to bude zaujímavé. V mladosti to boli revolucionári, po čase z nich zostali reakcionári. Začal som fotiť a vtom mi niekto položil ruku na rameno. Z krematória ma odviezli hneď na výsluch. Chvíľu som stál pred kachličkárňou, tak sme v Prahe volali budovu, kde pracovali tajní. Práve vtedy pred ňou zastavil autobus – uvedomil som si, že tí, čo z neho vychádzali, boli jedinými ľuďmi na tom pohrebe. Nikto iný tam nebol. Mal som teda skvelú dokumentáciu tajných agentov. Tie filmy mi vzali, ale ja tam teraz pôjdem, či ešte existujú.“

O exile:
„Exil ničí, ale když vás nezničí, tak vyjdete posíleni. Já jsem odešel z nutnosti, protože jsem se necítil dostatečně silný, kdyby policie zjistila, že fotografie z invaze, které byly po světě publikované, jsou moje. Nechtěl jsem být v situaci, že bych se možná nechoval tak, jak bych se chovat měl. Musím říct, že jsem rád, že jsem odešel, protože jsem exilu využil a začal jsem dělat něco jiného.“

Zdroje:

P.S.: Ako ste si iste všimli, ponechal som rozhovory v jazyku, v ktorom som ich našiel. Prekladať slovenčinu späť do češtiny mi pripadalo blbé. ;-)

Komentáre

Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.

pepa | 10. 1. 2013 Št 4:38 |   [1]

Mohu s potěšením oznámit: Poté, co jsi článek zveřejnil poprvé, upozornil jsem představitele města, že by se slušelo doplnit tohoto člověka do seznamu slavných rodáků.
Stalo se

reagovať

kety | 10. 1. 2013 Št 7:01 |   [2]

Sympatický, zajímavý člověk. Je neuvěřitelné, že dokáže dělat pozitivní fotky i poté, co vyskočí ze zablešeného pelechu! :-)

reagovať

SV | 10. 1. 2013 Št 10:35 |   [3]

[1] to je dobre

reagovať

SV | 10. 1. 2013 Št 10:39 |   [4]

wellmi rada pozdvihnem na jeho počesť svoj hrnček kávy ;-)

reagovať

SV | 10. 1. 2013 Št 10:41 |   [5]

Lojzovi ďakujem za ďaľší prínosný článok (btw, som to dvakrát prečítala ako oslávenec Marek Koudelka ;-) )

reagovať

Anerisweb | 10. 1. 2013 Št 11:06 |   [6]

Josefa Koudelku jsem pro sebe objevila možná trochu paradoxně přes svou oblíbenou hudbu – Michael Stipe, zpěvák dnes už bohužel neexistujících a mých milovaných R.E.M., je jeho velkým fanouškem a obdivovatelem. A právě díky němu jsem začala pátrat po Koudelkových fotografiích :-)
Také děkuji lojzovi za článek!

reagovať

TlusŤjochweb | 11. 1. 2013 Pia 21:58 |   [7]

[1] To je dobrý počin. Tento pán si to opravdu zaslouží.

reagovať

pepa | 7. 1. 2017 So 10:19 |   [8]

V českých kinech se začíná promítat dokumentární film Koudelka fotografuje Svatou zemi

reagovať

SV | 9. 1. 2017 Po 11:55 |   [9]

[8] k tomu sa hodí komentár [7] :-)

reagovať

Pripojte svoj komentár!

Môžete používať Texy! syntax.

* Hviezdičkou sú označené povinné údaje.


Rubriky

Najnovšie komentáre

Fotogalérie

    Náhodná fotografia

    Prejdite na fotografiu Puilaurens - schodiště k paláci

    Všetky fotogalérie


    Obľúbené adresy



    Služobný vchod