Čo píšu iní 6: Deti a ich hry
„Dříve si děti uměly hrát. Ne jako dnes. Samé počítače..“ – píše istý pán Jakub Čížek na jednej zo sociálnych sietí.
lojzo | 7. 2. 2013 Št 15:45 | Aktuality História Zábava | 16 komentárov
Komentáre
Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.
To je, lojzo, předpokládám, obrázek i od toho píšícího pana Čížka. Nevíš odkud?
Před asi patnácti lety si děti na vesnici hrály na válku a na popravy, a když jeden zůstal doopravdy na provaze, lekly se a utekly. Našel ho dědeček.
Občas se mi to vrací. Jsem na takové věci hodně moc alergická.
[2] Uff, tak to je silná káva… 
Deti sú deti, napodobňovaniu dospelých nezabránime. Mám vlastnú skúsenosť s hrami so vzduchovkou, po ktorej mi ostal brok v hlave.
Obrázok komentoval pán Čížek, ale ako zdroj je uvedený „mail“. Keď som hľadal na webe, google ho našiel asi na dvestopäťdesiatich stránkach, s malými výnimkami všetko ruských, ktoré si ho evidentne vzájomne preberali. Pôvodného zdroja som sa nedopátral.
By som len bol zvedavý ako sa dotyčnej Marii Antoinett zmestila po úkone hlava do toho kvetináča. Som technický týpek.
[4] 60. roky to môžu byť. Ale podľa vzhľadu tých domov by som to tipoval na západ od Československa. Nemecko – Benelux … možno lojzovi ten tvar okien a fasády povie viac 
Je to asi 4 roky, co chtěl Tomáš k vánocům gilotinu. Tenkrát jsem se vymluvila, že žádnou gilotinu nedostane, bo takové věci se už nedělají. No, ale jestli uvidí tohlecto, budu zase za držgrešli a nepřející matku. 
Blahé paměti jsme hrávali na Krvavého dědka, na četníky a na zloděje, ale tohle je fakt síla… Říkáte Anglie… No, mně ten tmavovlasý hoch s kšandama připomíná Martina Stropnického…
Hrabal jsem se ve svých starých fotkách a našel záběry našich hochů na boskovickém hradě. Gilotinu tam, pravda, nemají, ale jinak je to podobné, jako tady na obrázku.
[2] to verím. ja žiadnu podobnú zlú spomienku našťastie nemám, ale tiež tento druh „humoru“ nemám rada.
