Fontána slz – Bachčisarajská fontána
Snad nejnavštěvovanější místo v areálu. Zbudoval ji íránský stavitel Omer v roce 1764. Původně stála u mauzolea jisté Dilary Bikeč, jež byla podle pověstí oblíbenou manželkou chána Kryma Geraje. Údajně to byla původně polská otrokyně Marie Potocká /některé prameny však říkají, že to byla nějaká Gruzínka/, kterou chán nesmírně miloval. V harému dlouho nevydržela a zemřela už po roce; údajně ji otrávila sokyně. Chán propadl nezměrnému smutku a fontána měla vyjádřit a ukonejšit jeho žal. Tento tklivý příběh dojal básníka Alexandra Sergejeviče Puškina natolik, že na jeho základě napsal svou slavnou poému „Bachčisarajská fontána“ a při své návštěvě Bachčisaraje položil na fontánu rudou a žlutou růži. Jak je vidět na obrázku, zachoval se tento zvyk dodnes. Realita asi bude poněkud jiná, protože v palácových záznamech se jméno Dilary jako chánovy manželky údajně nevyskytuje, ale budiž. I tak to musela být významná žena, když jí postavili mauzoleum.
Pramen, z něhož byla fontána napájena, časem vyschl, a proto byla u příležitosti návštěvy Kateřiny II. přemístěna na dnešní místo. Nahoře uprostřed fontány je mramorový kvítek, z nějž vytéká po kapkách voda připomínající slzy do velké horní číše. Z ní pak kane do dvou menších číší a odtud znovu do jedné větší, což se několikrát opakuje. Číše naplněná vodou symbolizuje srdce naplněné žalem a změna velikosti číší vyjadřuje to, že žal jednou sílí a jednou utichá.
